Reklamy sem! Prosím.
Nevedu SB. Děkuji.

Psala jsem, Píšu a BUDU Psát...

13. Kapitolka

8. července 2011 v 14:13 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
13. Opět Přáteli
Vylezla jsem si na střechu tý mašiny, co nás táhne. Přesněji… usedla jsem těsně k okraji. Měla jsem fakt nádherný výhled, kam jedeme.
"Krásný výhled… a tak příšerný pocit. Co se to se mnou proboha stalo? Proč jsem byla na Kuramu, tak… neurvalá, zlá… jaký podnět mě k tomu vedl?? Jaký problém se z tohoto vyklube? Mám… tolik otázek a… a žádnou smyslnou odpověď. Nebudu se smět divit, když na mě Kurama do konce ¨života¨ nepromluví! BLBÁ, NAMYŠLENÁ, DRZÁ+SPROSTÁ, NENAPRAVITELNÁ… A všeobecně NEPŘÍČETNÁ!!!! Jsem pohromou i přátelům… stal se ze mě sirotek, který nikdy opravdu nemiloval!! Horor! K čertu s ním!" nadávám a jsem děsně ráda, že mě nikdo nevidí… úplně brečím. Můj pocit beznaděje je čím dál větší. Asi se nebudu moct divit… až mi Kurama jednu vrazí. Jen tak mimochodem- to, aby si příroda nemyslela, že sem na ni zapomněla… jsem se rozhlédla a pohled mi zabloudil na stanici, u které je pauza na malou přestávku. Každou vteřinku se přibližujeme. Otřela jsem si svoje pláčem zrudlé oči a na střeše jsem se natáhla s rukama založenýma za hlavou. Místo do přírody zas čumím do nebes a nějaký debil (než pochopím, kdo to je… víte, sledujete Slunce, a když si někdo stoupne před vás, vidíte jen siluetu) mi stoupne do světla… asi začnu nadávat…
"Mohl bys uhnout! Stojíš mi ve výhledu! Straň se mi z výhledu ty… pobudo! Nechápeš, že chci být sama!!" zaprskám na něj a podívám se jinam.
"Jsi nevrlá. Co jsme ti udělali, že nás nesnášíš?" si věříš… MŮJ drahý Kuramo.
"Brečíš na špatným hrobě Kuramo… a tak to není. Já vás mám ráda- svým způsobem. Já svou náklonnost vyjadřuji jinak. Hele… je mi líto, že jsem byla hnusná, ale můžeš si za to sám…" pokárám ho a sednu si.
"A… co jsem ti udělal… tak hrozného?" ty nevíš?
"Ajaj… no… řekl si, že TO nic není, když jsem tě sejmula kytarou… a když jsem sejmula Yusukeho s tím druhým blbem… tak jsi tu větu: 'Jste v pořádku…?' řekl sám! Myslíš si, že to bylo hezký!! Sakra! Nemůžeš jít pryč!?!" procedím skrz zuby a lehce mu strknu do nohou.
"Bohužel… nikam se nehnu…" usmál se a já musela taky.
"Tak to za chvilku skončíš u mě na zemi!" řeknu s šibalským úsměvem (a to si vemte, že jsme na střeše tý… mašiny). Chytla jsem ho za rukáv, a jak se sklonil, chytla jsem ho i za ty pramínky vlasů, které má dopředu. Mohu odpočítávat… 3… 2… 1… a leží mi v klíně.
"Vidíš, co jsem ti říkala! Mám tě v klíně." řeknu celá usměvavá.
"Asi jsem měl ustoupit." přiznal a shlédl mi do očí. "Vidíš… trocha radosti, a jak se směješ. Ty určitě nejsi ledajaká." dodal s povzdechem.
"To máš pravdu liško. Kuramo… můžu se tě na něco zeptat?"
"No… dobrá."
"Když jsi Yoko… proč se nevrátíš do Makai a tam se nestaneš jedním z nejmocnějších? Zkus se přidat k Yomimu… prosadil by ses. A pak bys mohl zničit Ningenkai a takhle…" zeptám se a Kurama lehce ztuhl…
"Proč?? No… já… chtěl jsem, dokonce mě to nedávno napadlo, ale nechce se mi zabít přátele… a do Makai… nemohu se tam vrátit jako obyčejný Shuichi Minamino," odbyl mě!
"Tak se přeměň v Yoko Kuramu! Ty to umíš!" opáčím a naznačím mu ukazováčkem.
"Jo, ale… bere mi to hodně energie…" odmlouvat mi budeš? To se nesmí! Řeknu to… PAVLE a ta ti dá za uši (jako králíkovi… AU J).
"Když myslíš… nevěříš si a proto ti to ubere víc energie… než by mělo. Vše záleží na sebedůvěře. Jak si myslíš, že bych dopadla já… kdybych neměla sebedůvěru?! Já tě podpořím," ujišťuji ho a sebe vlastně též… a proč ne… musím se podpořit i sama.
"Kde se to v tobě bere? Taková moudrost…jako od Genkai…" a my o vlku a vlk za humny…
"Co jako ode mě?" zeptá se babča a stoupne si těsně před ležícího Kuramu.
"Ale nic…" odpovíme s Kuramou na jednou… pak se k němu skloním a…
"BABA! Ta se vecpe všude, kde jí není zapotřebí!!! Zab ji! Zab ji!" pošeptám mu a znova se odtáhnu.
"Co si tam šeptáte?! Tak mi odpovězte, než mi dojde trpělivost!" fuj! Babčo jedna!
"No… jen jsem Kuramu podpořila a on řekl, že to znělo… jako od vás…" odpovím a daruji jí úsměv (který málem naznačoval: zabiju vás a bude pokoj! Kšá!). Genkai jen kývla a odporoučela se někam pryč. Kurama se lehce ušklíbl, ale klid na jeho tváři zůstával stále. Nemyslím, že mi odpustil docela… za takovou malou chvilku (pro pořádek: jen ASI 2 a půl hod.) bych neodpustila ani psovi za… nic mě nenapadá…
"Tak asi půjdeme…" navrhnu a čekám na jeho rozhodnutí.
"Proč ne… stejnak za (je akorát14:30) 4 hodiny bude večeře…(18:30 véča)" za tak dlouho bude večeře!?!?! Jó!!! Kývneme na sebe pro souhlas a Kurama se letmo postavil. Hned mi taky nabídl ruku, kterou jsem, bez menších servítek, přijala.
Když jsme byli opět ve vlaku, rozloučili jsme se, a dali si sraz v 18 hodin, protože chceme půl hodiny rezervu.
Hned jak jsme se rozloučili, jsem se rozeběhla do kupé (kde se samo o sobě natáhnu na dveře).
"Do háje! Zase mě navštívila teta Dara! Být shinigamim… vím, koho zabiji… teta Dara, Hiei a další… J." uvažuji nahlas ani nevnímám, přicházející Pavlu…
"Jaká teta Dara?! Ty nějakou máš nebo znáš???" pískla a já měla… nahnáno jako nikdy dřív. No fakt, že jo. Bleskově jsem si sedla…
"ÁÁÁ!!!! Pane Bo-o…!!!" vykřiknu zděšením… a sledovala její culení… holka!
"Jaký Pane Bo-o??? To je jen legrace, ale teď vážně… ty znáš nějakou tetu Daru?" bafla a rychle zvážněla. Já se na ní začala dívat tak chladně a vražedně, že si raději sedla, ale vážnost nezmizela.
"ANO… tetu Daru znám, a jak víš- často zakopávám… tak jsem si tu smůlu pojmenovala po pratetičce Daře… jak já ji nesnášela… jo… to byly časy smrti." odtuším odpověď a při pomyšlení na tetu mi přejede mráz po zádech.
"Jo takhle…" povzdechla Pavla a zabloudila do koupelny. Jako reakci… jen pokrčím rameny a skočím do postele. Čapnu MOU knihu a budu číst, číst a číst J. Pak mě napadlo… KAM se vlastně vypařil ten hajzl Will. Od mé ¨smrti¨ sem ho neviděla… vyskočit nemohl… zastávka za tu dobu nebyla- ta bude zítra… tak… (dnes je 3den a zastávka bude zítra) co s tím buranem je?!? Ale dost Willa… musím se zaměřit na svůj zevnějšek… teď stačí určit, CO si za ty 4 hodiny vezmu. Vytáhla jsem si jedny zelené šaty. Jsou celkem hezké… nebo ujdou… nevím (jestli do té doby nenajdu něco lepšího). Znova jsem zabořila nos do knihy. A nesmím zapomenout na Zera, který mi začal strkat ten svůj čumák k uchu.
"Nech toho…" poprosím a jednou rukou ho odstrčím, ale on si nedá říct.
"NE! Pojď si hrát a smát… a ne pořád číst!" žádal a byl jako… urvaný ze řetězu.
"Ne-e nemám na tvoje fórky náladu… prosím," konejším ho a zjišťuji, že to FUNGUJE!
"No tak dobrá, ale po večeři… si to vyřídím… je ti to jasné?!"
"Jasné jako facka! Neboj… já jen chci klid- chystám se na… " jemu to raději říkat nebudu, protože se pachtuje s Yusukem a Kuwabarou… a to bych umřela… nezletilá! Je mi jen 17!!
"Na? Já vím! Ty jdeš na rande s Yoko Kuramou!!" ty malej, vlezlej a drzej lišáku!!!
"NE! Jako Yoko nebude…" kéž by byl! NE! NE! NE! Říkal, že mu to bere energii! Ta moje palice… kolik je? Hm…15:20 toto plyne! A zbývají mi 2hod a 40min asi tak nějak… eh… teda doufám (matika mi nikdy nešla dokonale a to mám pokaždé za 1… já měla vždy samé 1…. Šprte!). Čas tady vůbec nehraje roli. Hlavní roli tady hraje to, CO si vezmu na sebe. Ty zelený šaty si vezmu jen v nejhorším. Vstanu z postýlky a rozhodným krokem to namířím ke skříni… lehce ji otevřu a začnu se tam přehrabovat. Můj systém naprostého bince je: prohlédnout oblečení a hodit za sebe. Za chvilku se tam pokaždé udělá hromada a nevím, co s tím J. Je to legrační, protože… když si uvědomím, že se mi něco líbilo, musím se opět přehrabovat v hromadě.
"Co to jako děláš??" zeptá se rozhořčená Pavla a sleduje směs mého a jejího oblečení.
"Eh… hledám si oblečení na večeři?" odpovím jí otázkou a dál prohrabávám směs.
"Ty si na večeři bereš normální oblečení… proč se to změnilo?"
"Proto… že… jsme ve vlaku a bylo by slušné, abychom měli… nějaké oblečení, které se hodí do společnosti…" vysvětlím, ale přesto jsem tu větu nedokončila.
"Nebo na večeři s Kuramou!" vyprskla Pavla, zato já cítila, jak mi rudnou líce.
"C-co! T-to je k smíchu!" vykoktám, zhodnotím situaci, ale na nic nepřijdu…
"Ale je to pravda!" prohlásila Pavla hrdě.
"Bohužel ANO…" přiznám a v rukou žmoulám bílou blůzku.
"Hele nežmoulej si tu bílou blůzku!" napomene mě razantně.
"No jo furt… tak si vezmi!" ušklíbnu se, napřáhnu (blůzku do kuličky) a… HÁZÍM! Letí… a BUM ho do Pavly J!
"To byl FAUL!" křikla Pavla…
"A víš z jakého sportu to je?" zeptám se s úsměvem (chudák Pavla se moc nevyzná ve sportu… J) a pomyslnými růžky… HAHA sem Andělem temnoty!
"Že by… Football?" zeptala se nejistě a zamrkala.
"Jo… z toho to je…" uznám s kývnutím. Tím vším popraskem již bylo 17:20 ani nevím, jak! Tak to uteklo, že sem zapomněla na čas!
"Nemáte náhodou sraz?" zeptala se posměšně a poklepala na hodinky.
"Ano… 18:00 proč?" opětuji otázku, uvědomím si, proč to Pavla nakousla a jmenovaná se rozesmála. Rozběhla jsem se do koupelny a natáhla se na kaluži vody- to jsem Pavle vyčetla hozenou čelenkou, která se mimochodem trefila na místo určení- Pavlina hlava (ještě, abych se netrefila). Za necelých 10min letím zpátky do hlavního pokoje a znova do hromady. Za dalších 20min letím opět do koupelny.
"JO! Našla jsem něco ucházejícího!" křiknu a vylezu z koupelny.
"Jsou opravdu hezký. To se musí nechat. Kdes to sehnala?" okomentovala Pavla a culila se na mě svým úsměvem, který naznačoval: Budeš vypadat božsky!
"Eh… normálně v Letňanech."
"Jsou doopravdy dobrý a pro tvé info- vsadila jsem s Yusukem a Kuwabarou, že se ti zas něco stane. To říkají oni. Já tvrdím opak…"
"O… co jste se vsadili?" optám se překvapeně.
"Kdo prohraje: Dá Hieimu buď pusu na tvář- to je moje… nebo: Strčí ho na Kuramu…"
"Holka… jsi v pytli… raději vyskoč, dokud můžeš." radím jí, ale nečekám, že mě poslechne.
"A to jako proč?"
"Protože mě se něco stane i na rovině," upozorním ji.
"Pravda, ale já ti věřím," konejšila mě a sebe pomalu taky. Pak pro sebe dodala: "S těmi oušky a ocáskem to vyhraješ… jedna báseň." opravdu to nebylo vůbec slyšet… ani já! A to slyším i šeptání na druhé straně hlučné třídy! Nakonec jen pokrčím ramena a kouknu na hodinky… je 17:58. Pravý čas vyrazit. Byla jsem si jistá, že se něco stane a asi jsem měla pravdu.
"Tak já jdu… AHOJ!" houknu na Pavlu.
"Jasně! PA užij si to… a neprohraj mi sázku!" broukne, ale hned se vrátí k manikúře.
"Neboj! Zatím se měj!" usměji se a jsem nadobro venku z kupé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krasivija - povídky Krasivija - povídky | Web | 9. července 2011 v 15:12 | Reagovat

tak a dočetla jsem všechny kapitoly, co tu jsou. A těším se na další.

2 Adrin Adrin | Web | 9. července 2011 v 15:18 | Reagovat

a líbí? :-D  :-D :-D  :D

3 Li-lian Chiname Li-lian Chiname | E-mail | Web | 9. července 2011 v 20:18 | Reagovat

Ja chcem pokračovanie!Je to dobré. :D  :-D

4 Adrin Adrin | Web | 9. července 2011 v 21:16 | Reagovat

no... budu se snažit :-D  :-D jen jsem lehce zaspala...

5 Adiira Adiira | Web | 13. července 2011 v 16:14 | Reagovat

Chudák Kurama XD To si nezasloužil, takhle spadnout, takhle se rozpačitě vymlouvat, chudák Genkai, takhle pomlouvaná... XD Proč se nemůžu přestat smát?! *přestala se smát, když si přečetla tu pasáž ,,Rande s Kuramou"* TT_TT Kurama-kun!
A Pavla dá pusu Hieimu, já už to vidím! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama