Reklamy sem! Prosím.
Nevedu SB. Děkuji.

Psala jsem, Píšu a BUDU Psát...

Červenec 2011

8. kapitolka

8. července 2011 v 6:14 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
8. Co třeba:Vzpomínky na minulost
"TAK JAK TO DOPADLO??!!" budila mě Pavla těmito slovy stále dokola a dokola… dokud mě nevytáhla z postele a následně z koupelny (musím připomenout, že mě nenechala převléct, aniž by mě s touto otázkou neotravovala L).
"PAVLO!!! Přestaň!! Nic se nestalo, neudálo a nevím, co dál…!" došla mi trpělivost… znáte to ne???
"Ale! Májo… jsem jen zvědavá!!" drží se Pavla… je vidět, že se něco přiučila od mistra… mě.
"UF! Naposledy a pak mi dáš pokoj, jinak to s tebou špatně dopadne. NIC SE NESTALO!!!!" jo… to byla poslední kapka.
"HM! No dobrá! Děkuji!" a je konec!
"Nemáš zač J!" odpovím poslední, ale milou větou. Hned na to se zvedám a jdu před kupé… nikdo na chodbě není, ale mně je to celkem jedno… jsem ráda sama a Zero se přidal… inu. Procházíme z vagonu do vagonu a tak dál.
"Hele Zero… není ti divné, že nikde nikdo?" zeptám se a dělám, že opravdu promluví…
"Ani ne! Je teprve… moment kouknu se z okna… 4:00 hod. ráno." odpoví mi jakoby v duchu a já nadskočím (si vemte… jdete někde a vy se svého zvířecího kámoše na něco zeptáte a ono vám odpoví… v duchu, ale promluví!!!!). Zamrkám a zastavím se před oknem…
"Ty… tys… tys promluvil!!!" vyprsknu smíchy… "Já… já jsem se zbláznila!!" písknu znova a nemůžu potlačit smích.
"To je mi, ale novina." odrovná mě už nadobro Zero a již se musím, ale fakt, že musím držet. Takový záchvat jste neviděli… zhruba po 6 minutách mě smích pomalu přechází…
"Jo… Májo, Májo… tebe jednou pošlou do cvokhousu… tam se budeš vyjímat…" kritizuji svou nevhodnou pozici- blázna a po oku sleduji Zera, který se na mě jaksi usmívá…
"A… jak dlouho to umíš?!" zeptám se a sleduji Zerovu reakci.
"My zvířata to umíme, již od nepaměti, ale jen jeden člověk za několik generací nám rozumí… chápeš? To je dlouhá doba několik generací… tuto moc… máš již odmalička…" vysvětluje mi Zero situaci tak, abych to pochytila.
"Jo… aha! Ale v jednom máš pravdu… od malička… pokaždé, když jsem si povídala se zvířaty v lese… odpověděla, ale vnímala jsem to jako, že si to moje mysl vymyslela… a teď!" řekla jsem, aby Zero (chudák) pochopil, že i já… já rozumím o co go. Takhle si tam povídáme jednu hodinu a pak zjišťujeme, že jídelní vůz je otevřený, na nic nečekáme… jen na sebe mrkneme a jde se. Když vejdeme, tak si sedneme a hned objednáme. Já si dala míchaná vajíčka s rajčaty, slaninkou a vším co se do míchaných vajíček dává. A Zero si objednal… slaninové réví s několika druhy slaniny… mega porci.
"Hm… Zero! Jsi si jistý, že to celé sníš?" zeptám a lišče nevěřícně pozoruji.
"To si piš J!" odpoví mi Zero a naladí šibalský úsměv (hele! To je moje). Musím se usmát. Tak maličké lišče a dává si porci pro obra.
"Ty malý!" zasměji se a sleduji číšníka, jak nám nese objednané jídlo (doufám, že na mě to jídlo zase skončí! IRONIE).
"Tady máte, slečno… a omluvte mě za ten včerejšek. Byl jsem… trochu mimo." Řekl mi hned na začátek a nakonec nám popřál dobrou chuť. S chutí sním vajíčka a s úsměvem sleduji Zera, který se pere s kouskem slaniny.
"To si piš… jo?" rýpnu do něj a očekávám nějakou ne zrovna milou reakci. Ta se hned dostavila v podobě zavrčení na kus slaniny.
"Nechceš to nakrájet ty trhači?" zeptám se a opírám se lokty o stůl.
"Jo… prosím… ono to nejde ukousnout!!!" zabručí Zero a já mu to rychle nakrájím na poživatelné kousky. Jakmile Zero zpozoroval, že se slanina dá jíst bez větších problémů… byla ta tam (ta slanina… jo, ale já bych se taky zdejchla).
"NO TEDA! MÁŠ PRAVDU… snědl jsi to za necelých 5 minut." ocením ho a lehce se od stolu zvednu. Zamířím si to… no nevím… kam si to můžu namířit ve vlaku? Jak se tak procházíme (já a Zero mě nějak dohnal) zarazím se… ani nevím proč… prostě mě něco najednou zastavilo… jakoby na mě někdo sáhl a… nepouštěl mě…
"Pusťte… mě!!!" vřískám a snažím se do neznámého kopnout nebo jakkoliv vyprostit se z jeho stisku… ten stisk … nepříjemný dotek na ramenou, který mě nechtěl pustit dál… pootočím hlavu a koho nevidím… Will… jak se sem ten zmetek dostal!?
"CO CHCEŠ!?!" obořím se a neustále se snažím vykroutit.
"Copak ty jsi to zapomněla? Tak brzo? Je to jen 14 let zpátky… byly ti 2 nebo 3 roky… opravdu si nevzpomínáš?" já vím, o čem mluvíš, ale tu radost ti nenabídnu.
"NECH MĚ!!! Ty par…" nedořeknu… jsem z poloviny těla vystrčená z okna a jedinou šancí, jak se dostat dovnitř je, že mě Will nebo někdo milejší mojí duši zachrání…
"HUH! CO CHCEŠ! VÍŠ, ŽE TAKOVÉ VĚCI SE NAZAPOMÍNAJÍ!" trhám sebou a on moc dobře ví, co mám v úmyslu.
"Ano… právě, že vím… proto chci, abys ho zabila." O čem to teď mluví?!
"A… a… koho mám zabít?!" já fakt nevím o co go!
"Neříkej! Víš to a moc dobře! Tys zabila osobu mně nejbližší a teď zabiješ i tu, která je nejvíc blízká tobě!" ehm… prosím? Já ho mám zabít?
"A… to mám opravdu zabít tebe?!" slzy falše… a zdrcený pohled… (nezapomeňte, že miluju Kuramu a ne Willa! Je to lež!)
"Co?!" vedle?
"Počkej… mě?" JO?
"No… ano… víš, proč jsem ji zabila?" je minulost opravdu tak důležitá, že pro ni musím tolik lhát?
"Ne… ale… jak to myslíš, že musíš zabít mě?" ani si nepamatuje, co sám říkal J.
"Říkal jsi, že mám zabít osobu mně nejbližší… a tou jsi ty!" smutné oči plné slz falše… J.
"Ty mi lžeš! Nikdy jsi mě neměla ráda! Vždy ses mi posmívala! Podkopávala mi nohy… každý den! I před mou matkou a otcem… a ti se taky posmívali!!! Zkusila ses někdy vžít do kůže toho druhého?!" přitvrdil a víc mě vytlačil z okna… trochu jsem začala být zoufalá! Nevím ani, jak se z této prekérně složité situace dostat…

7. Kapitolka

7. července 2011 v 21:15 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
7. Schůzka
Pavla si mě posadila na židli a začala mi na obličej patlat, bůh ví jakou věc a já se nesmím ani podívat…
"Tak můžeš!!!" slyším Pavlin rozzářený hlas. Pomalu *to abych nedostala šok* otevřu oči a nestačím se divit.
"Když, už jsi na sebe natáhla ty sametové šaty… musíš mít něco, co k tomu ladí!" slyším stále rozjasněný hlas a musím se usmát… oční stíny jsou tmavě modré a řasenka není díky bohu vidět… a na rtech mám jen lesk na rty. Pak mi ještě natáhla stříbrný medailonek ve tvaru růže. Z ničeho nic se po kupé rozlehne zaklepání a Pavla někam mizí. Na balerínách lehce doskočím ke dveřím a otevřu… stojí tam… v nádherné zelené košili.
"Jdeš?" zeptal se jak jinak se sladkým úsměvem.
"Um… jo…" vyleze ze mě a chytnu se ho za nabídnutou ruku (hlavně, že se říká lehce a ne jako prase) J. Zrudnu a povolím svůj stisk (v bývalé škole: stisk smrti).
"Půjdeme?" zeptal se pro jistotu Kurama, aby řeč nestála. Jemně kývnu s lehkým nádechem rozrušenosti a hladu. Pomalu jdeme chodbou a bavíme se o všem možném… a pak se to stalo… jdeme a naproti nám jdou dva číšníci s velkými tácy. Jo a nesmím zapomenout na ten koberec!!!!! Nějak se mi zamotaly nohy o koberec a já začínám padat, v tu chvilku se tam přimotali i ti číšníci a já jednoho stáhla sebou dolu. A ten stáhne toho svého parťáka… jídlo končí na mně. A do toho se sem propašovali Yusuke a Hiei.
"Vidíš! Co jsem ti říkal! Zakopla o vlastní nohu!!!" vyparoval se Yusuke nad Hieim a ten mě s radostí na očích sledoval.
"A jo! Nevydržela čistá ani 8 minut…" na to Hiei.
"A teď tady máme jako hlavní menu: Mája a lá kuře se salátem a omáčkou. A jako další chod: Mája na paprice s okurkou a vajíčky místo čepičky…" po této Yusukeho vysoce inteligentní větě propadli v ŠÍLENÝ záchvat smíchu. Bohužel Kurama na tom byl podobně jako kluci… jen to v sobě dusil… chudák.
"Drž hubu Yusuke!!! A můj rekord… kdy jsem se zaprasila nejdřív byly 4 minuty!! To ti nedaruju… ani tobě… ani tobě!!!!" ukážu na Hieiho a pak na Yusukeho. Ten pomáhal číšníkům na nohy…
"Pane bože!!!! Slečno! Co to vyvádíte??? Nyní je hlavní chod na vás!!!" obořil se jeden z číšníků a já začala nabírat barvu raka (překlad: Začínala jsem nabírat barvu tak rudou, že by se nedala rozeznat od Kuramových vlasů…) J.
"Co! Já nic! To ty zatracené baleríny, které na mě Pavla navlékla!!!!!" bráním se a baleríny, které mám, jsem prudkou ranou hodila po Yusukem a Hieim… TREFA!!!! A DO ČERNÉHO!!!
"AU!!!!" pískli oba najednou a já s Kuramou jsme propukli v smích… hlasitý… smích.
"To vám patří… vy… vy…" supím a již napřahuji pěst… proč mě někdo chytá za zápěstí.
"HEJ!!!! To není fér play!" cukám sebou a pokouším se dostat z Kuramova stisku.
"Já vím, ale nemůžeš jim jednu natáhnout!" brzdil mě Kurama a já se ne a ne vzdát… sakra fix! Drží pevně!
"Pusť!!! Pusť!!!" vřískám a mám sto chutí ho nakopnout… ale to se nedělá! Nemůžu do něj nic… fuj!
"Tak mi slib, že se uklidníš a nic jim neuděláš." řekl a stisk povolil.
"ALE no táák!! To mi nemůžeš udělat… zrovna ty! Ty… ten hodný!" sténám a hledám slabé místo.
"Ale můžu. Uklidni se a já tě pustím…" pokračoval a já… no lehce jsem se zamračila, ale uklidnila. Vstanu (do teď jsem klečela) a rychle se ze sebe snažím dostat… no jídlo? Dá se tomu tak ještě říkat? Dejme tomu…
"Dík. A teď vám jednu vrazím!" poděkuju Kuramovi a hned na to jsem se otočila na Yusukeho s Hieim.
"Májo!" zvýšil na mě Kurama hlas, když si všiml, jak se napřahuji (znova).
"Klid!" vrátím mu zvýšení hlasu, naladím pohled nevinného koťátka (ten mi jde sakra dobře) a nakonec spustím napřáhnutou ruku podél těla. Zesmutním… tak, aby to nikdo neviděl. Na patě se pootočím a jdu rychlejším krokem do kupé… Kurama ani Yusuke natož Hiei si ničeho nevšimli… to je dobře. Hned jdu do koupelny, (znáte to… horká voda a klid) kde si napouštím horkou vodu. Po 5 minutách je vana po okraje plná a pára z ní stoupá. Všechno, co mám na sobě, svléknu a do horké vody opatrně vlezu. Rána na zádech sic pálí, ale jinak pohoda. Takhle si tam ležím jen 15 minut… nějak mě to nebavilo, ale nevím proč. Ve vaně jsem strávila dokonce 2 hodiny a nyní… NUDA!
"Á! To se nedá vydržet!" pronesu do prázdna a sahám po ručníku… nic… moment! NIC!!!! Poohlédnu se… na mou hříšnou duši… ON TAM NENÍ!!! Vyskočím z vany a bleskově letím vedle do obytné části (jen, ať tam nikdo není! J). A rovnou ke skříni… hledám jakékoliv oblečení… nakonec něco vytáhnu. Je to bílé tílko s bílými kraťasy (spíše to je pyžamo). Ihned po ukončení problému si sedám na sedačku, beru MP4 a neřeším okolí.
Samo sebou nevnímám ani přicházejícího Kuramu… jen tak tam sedím a čumím do blba…
"Proč jsi odešla?" na co se jako ptáš??? Neviděls ty šaty?!
"Co, že, co?!" vyhrknu leknutím, ale dál se zaměřím na Zera, který si na mé posteli hraje s plyšovým méďou.
"Ptám se… jestli sis nerozmyslela to s tou večeří." jo aha! Já tě neslyším!!
"Hm… jestli myslíš tu večeři, tak to bude asi kvůli těm šatům… neřekl bys?! A co bych si jinak vzala." řeknu a dál sleduji lišče.
"No… asi máš pravdu… prom…" nedořekne a sleduje moje počínání. Přistoupím k němu… a lehce jsem ho pohladila po tváři. Zachvěl se a zrudl… já pomalu to samé… jen jsem se nezachvěla, ale zrudla o to víc. Kousek od sebe odstoupíme… a podíváme se přímo do očí toho druhého.
'Takové nádherné oči.' pomyslím si a nemohu uhnout. Nevím, na co myslí Kurama, ale mohla bych si vsázet na tu samou větu… nic neříkám.
"Tak… půjdeme na tu večeři nebo sis to rozmyslel?" zeptám a pořád z něj nespouštím oči.
"O-ovšem!" odpoví a trkne se do čela. Pousmějeme se a já… no… zamířím ke skříni a jako vždy se MÁLEM natáhnu… nebýt Kuramy, který mě jen tak-tak chytl.
"Dík." poděkuju (zase!) a obratně se zvedám z polo lehu. Jedním skokem doskočím přímo ke skříni, kde vytáhnu modré šaty. Vběhnu do koupelny (zas a zas) a zkouším je na sebe natáhnout. V koupelně ještě menší chvilku zůstávám (chvíle… 1hod J) a snažím si tam ošetřit tu ránu na zádech (lehce tu krev zastavím a nevím co k tomu říct)… jak je možné, že to umím, je minulost, než mě adoptovali (nevím, jestli jsem se zmínila)… jako poslední si myju ruce… a v tu chvilku vešel i Kurama… a já? No co si myslíte… ano! Jen jsem se otočila a věnovala mu jeden z mála úsměvů.
"WOW! Vy-vypadáš… dokonale!" vykoktal ze sebe po chvilce a… lehce a zkráceně řečeno jsme vyrazily, dali jsme si večeři a celý večer zakončili úsměvy J. No, a jestli vás zajímá, o čem jsme si povídali… tak o těch šatech a malé (malililičkaté) naději, že Yusuke a Hiei přežijí do zítra, protože takové VÁNOCE, jaké mají oni… byste nečekali ani o těch na 24. prosince (pravých)… fuj! Hned po tom jsme si šli všichni lehnout…

6. Kapitolka

7. července 2011 v 14:29 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
6. Katana
"Vy držte hubu! Vás by předběhla hned na začátku!!!" zchladil je Hiei a odfrkl si ke komu jinému, než ke mně… NASRANEJ! NASRANEJ!!!
"Nemusíš být uražen jen kvůli tomu, že tě porazila holka!" utěšuji ho… J.
"Já nejsem uražený kvůli tomu, že mě porazila holka! Jsem uražen, protože jsi mě porazila Ty… ta, která vypadá, že neumí nic jiného, než padat!" sekl na mě… opět!
"No jo! Máš smůlu… neměl jsi mě tolika šetřit… můžeš si za to sám!" vyprsknu na něj smíchy, jak si stěžoval a ty výrazy! Ty jsou vždy k nezaplacení!! JJJJ
"Jdu pryč!" pronesl naposledy a najednou… byl fuč!
"To je bručoun! A je tak malý! Jo… a běžel on to vůbec naplno nebo mě nechal vyhrát?" zeptám se jen tak mimochodem a hodím oko po Pavle… ta pokrčí ramena, že neví. Yusuke… ten se jen přestane dusit smíchem a vypuknul v mnohem větší záchvat. Kuwabara… toho přeskočíme a Genkai pro jistotu taky… ta mě srazila na kolena a to jen pohledem. Kurama… ten se na mě podíval.
"Víš… Hiei nesnáší prohru za žádných rozdílů a to, že jsi ho porazila ty… to je pro něj velká rána." odpověděl mi konečně Kurama po 16 minutách hrozné nudy.
"WOW! Přemůže ho holka a on je jak průj… (raději nedořeknu) blesk pryč…" šeptnu směrem, kde Hiei zmizel. Kurama chudák byl nejblíže. To znamená, že to slyšel a nyní se dusí lehkým smíchem.
"No jo! Objevila jsem i jeho jedinou holku…" začnu potažmo připomínat jeho milou Katanu.
"O jaké holce mluvíš? Hiei a mít holku?" drbe se Yusuke za uchem.
"Jo a aha! Yusuke? Víš, jak se pozná rod? Mužský, ženský a střední?" zeptám se jmenovaného a čekám… JAKÁ inteligentní odpověď z něj vypadne.
"No asi jo? Já se škole vyhýbám, jak to jde, ale tohle vím… TEN, TA… a… TO." trpí Yusuke, protože jak jinak… na tuhle látku chyběl.
"Dobrý! A která z Hieiho věcí je ženského rodu?" zkusím to trochu přiblížit a opírám se o stěnu, aby si nevšimly, že už se i mikina prosákla krásnou a rudou krví J.
"No… TEN plášť… TA páska na čelo!" prohlásil Yusuke vítězně.
"NE! Pásku na čele měl!!! Něco jiného… nebezpečného… a neměl to u sebe, ale vždy to u sebe má!" nápověda jako prase… tohle neuhodnout…
"Moment! Nevšiml jsem si Katany! No jasně!!!!!!!!!! TA Katana!!!!" rozječel se Yusuke a ostatní (ti co o tom nemaj ani páru) se na něj jen podívali a darovali naší partě pohled: ACH jo! Zase nějací kreténi…
"No hurá!!!!!!!! A nyní… mohu-li poprosit jednoho z vás… mohl by mi s něčím pomoct?" zeptám se a bolavý krok po mnohem bolestivějším kroku se sunu ke dveřím a nevšímám ne… nevšimla jsem si rudého proužku na stěně. Pokusem hokusem se snažím vykličkovat, ale cuknu s Kuramou a ten jen zavrtěl hlavou… na znamení: Mazej do kupé, za minutku tam budu.
"Jasně…" špitnu a sunu se dál… za necelou čtvrt hodinu se do kupé dostávám.
"Co jí je????" zeptá se ducha nepřítomný Kuwabara…
"Jdu ji zkontrolovat…" nabídl Kurama a bylo to jednohlasné ANO (od všech, kdo znají naší střelenou partičku).
"Klidně si běž… živ stejně nevyjdeš…" dodala Pavla a Kurama letmo vyrazil s nemalým úsměvem.
Akorát, když Kurama vchází do dveří, má tu příležitost slyšet moje prorokování.
"Do prdele! Jak mě jen mohlo napadnout vzít mu Katanu!!!! Sice si mě nevšiml, ale bylo by to možná lepší, než mít rozřízlá záda na půl!!! Jo! Řvu si na celé kupé a za minutku má přijít Kurama!!!! Ty kopyto, kopyto!!! (NÁDECH) Ale, co… klid holka, klid holka…" opakuji si a sleduji se v zrcadle, (bez trika… jen lehké tílko a mini sukni) jak se mi povedlo zubožit si záda.
"Ale, ale… malá zlodějka… jak se ti povedlo dostat katanu z pod trika?" trpí Kurama zas dusivým smíchem, ale nedívá se na mě… zatím J.
"No řeknu ti, že to nebylo lehké… to triko si nemohu již nikdy nandat!" seknu a ukážu směrem k cáru, který býval černou halenkou jako noční obloha…
"No… moment! Kdo to je????" písknu, když si uvědomím, že jsem někomu odpověděla…
"To jsem jen já…" řekne v klidu Kurama, ale, jak se podíval, strnul a zrak raději odvrátil a nakonec se pro jistotu opřel o skříň…
"Ty!! Ty jsi horší jak ten zmetek Hiei!!!!!" křiknu na něj a zkouším si nandat mikinu a Katanu raději nechávám na stolku (pro miminka nebezpečné! Není v pouzdře!!).
"Klid! Jen mi dej tu Katanu…" řekl celý rudý Kurama a stále se neohlížel.
"OK! Tady máš… jo a můžeš se otočit," špitnu na oplátku já a Katanu zasouvám do pouzdra, navázala jsem na ni bílou stuhu a pak mu ji OPATRNĚ házím… chytl! Malá úleva pro mě… UF!
"Asi máš hlad, co?" zeptá se sladkým hlasem a podívá se na mě.
"Trochu…" šeptnu a zrudnu asi jako on.
"Tak v tom případě tě zvu… vyzvednu tě za 10 minut (je: 22:13) platí??" zeptal se zas Kurama a já lehce přikývla… odešel…
"PAVLO!!!!!! KDE JSI!!!!! PA…" nedokřiknu, protože volaná osoba si vyměnila post s Kuramou.
"Neječ! Je tě slyšet… až před kupé!!" aha… a kdo tady křičí! Já ne…
"Promiň… Kurama mě pozval na večeři… co si mám vzít na sebe???" ptám se a přitom jí ukazuji dvoje šaty.


"Májo!!! To si nemůžeš vzít!!! Budeš vypadat jako bys ho chtěla zabít!!!! (hrabe se v tašce) Tyhle si vezmi!!" štěkne na mě a ukáže mi růžové šatičky.
"Na to zapomeň ty!!!! Já si nic růžového nevezmu!!!" seknu na ní zas já a beru si ty černé s bílou stuhou.

5. Kapitolka

7. července 2011 v 14:12 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
5. Čas Na Závod
Tiše jsem ho došla a ještě tišeji a opatrněji jsem mu Katanu odtrhla. Ničeho si nevšiml. Tupoun! Lehce jsem si ji dala za záda… pod mikinu a krapet pod sukni…nemohla jsem chodit shrbená… no co!
"Kde je k sakru konec!" zazoufám a odpověď na mě spadla… Yusuke strčil do Kuramy a ten se skácel na mě, když jsem s Hieim vcházela. Všichni se koukli a začali se smát… já jsem si jako první uvědomila, že jsem pod 50kg a Kuramu jsem ze sebe shodila se slovy (to nebyla normálně řečená slova… ta byla přímo řvaná) J: "Který krypl! Jestli mi přijde do cesty, *vražedný pohled na Yusukeho* tak se z tohohle vlaku nedostane živ a zdráv!!! A ty se necul! S tebou si to vyřídím po závodě!" pokouším se vstát a probodávám Pavlu pohledem. Málem jsem se skalpovala Katanou, jak se trochu vysunula. Když jsem byla nějak tak na nohou, můj pohled spočinul na Kuramovi… chudák. Pomalu nevěděl, jak se ocitl na zemi. Pak se kouknul na Yusukeho a toho hned přešel smích.
"Co to mělo znamenat!" ohnal se po Yusukem Kurama a jeho rána nepadla mimo.
"Promiň! Já to tak nemyslel! Jen jsem chtěl udělat legrační situaci," omlouval pořád dokola. "Hele! Je čas na závod! Vážně, chcete závodit?! Je tma jako v pytli… a před námi je tunel," hrozila se Pavla.
"Neboj se ty strašpytle! To bude v klidu," seknu a cvrnknu ji do čela.
"Au!" pískla a mnula si rudý flíček. Hiei se ušklíbl a začal se sápat na střechu, kde již spokojeně seděl Kuwabara. Hned jsem ho stáhla za plášť zpátky, sama jsem vylezla nahoru, a tam Kuwabaru vystrašila. Jeho výkřik byl slyšet i dole… smíchaný s mým smíchem. "KUWABARO! TY JSI DEBIL! Ty se bojíš pomalu o hlavu menší holky, než jsi sám!" vysmál se mu Hiei.
"Drž hubu Hiei! Jsi menší jak já!! A ty, Yusuke, si nemysli, že tě rána mine!" křičím na Hieiho, který shazuje mou výšku a Yusukeho, který myslí na to, jak mě zesměšnit. Jak tam tak házím blesky na všechny strany… nevěnuji pozornost malé černé postavě.
"Jak se tak koukám… tunel daleko a hajzlík nikde!"
"Jenže já jsem tady!!"
UPS! Já o něm věděla! No dobrá! Neměla jsem o něm sebe menší tušení!
"E… tak… se připravte!" štěkl po nás Kuwabara, který se ještě dostával z mého ¨malého¨ překvapení. Lehce se připravím na své místo a odfrknu si směrem na Hieiho. Ten udělá to samé tím mým… jak já ho nesnáším!!!
"Připravte se! Kolikrát vám to mám říkat!!!!" supil Kuwabara a ječel na všechny strany, když jsme ho nevnímali…
"Řekls něco? Vždyť my jsme připravení!" sekl na oplátku Hiei a jak jinak… nasraný pohled na mou osobu.
"Já nejsem připravená!!!" řeknu… (a do… p… prdele!!!) to byla jen myšlenka!
"Co, že, co?!" snažil se Hiei nezabíjet.
"Řekla jsem, že NEjsem připravená!!!! Ty jsi hluchý nebo blbý! I ten blb Kuwabara to pochopil!!!!!!!" házím po něm pomyslné blesky.
"Co sem pochopil?"
"Nic! Nevšímej si toho!!!!!" sekneme po něm oba najednou (Alias: Já a zmetek Hiei)
"Co?" zas Kuwabara… jak pravím: Blbec… nikdy nepochopí, že je blbec. J
"No! Chvilka tě nezabije ty zmetku malej… černej!!!" zuřím a Hiei… ten je… naprosto blahem bez sebe… aspoň byl. Dokud jsem se nevytasila s posledními slovy.
"TY… Ty… udělám z tebe kevab čiči!! Budeš ráda, když tě vůbec uvidí, jak budeš na prach!!!!!!"
"To říká ten pravý!!!! Jsi o… no skoro o hlavu menší jak já. Nemáš na to! A teď tě sto pro… PŘEDBĚHNU!!!!" křičím jak nikdy předtím. A tikám z Kuwabary na Hieiho a nazpět.
"No tak DOST!!!" stopl naši hádku Kuwabara a byl dost vedle… jak se bál toho tunelu.
"Dobrá!" řekneme zase s Hieim nastejno. Postavíme se konečně do pozice: No kdy to konečně odstartuješ?!
"Na místa…" začal pomalu… vy víte, kdo.
"To znám!!! Přeskoč na start!" navrhnu mu a podívám se na svého spoluběžce.
"No jo! POZOR!!!! TEĎ!!!!!!!!!!!!" zařval přímo prvotřídně.
"Jsi v háji!" sekl po mně Hiei a zrychlil. Rozběhnu se za ním *zaspala jsem start* a neplnou rychlostí ho dobíhám. Další dvě minuty běžíme vedle sebe. Lehce se ušklíbnu a dám se do rychlejšího, ale podle mého… stále hrozně pomalého klusu. Bohužel ten černý hajzlík taky neběží naplno…
"Rozluč se s vítězstvím!!!!" špitnu na něj a úšklebek přejde v smích.
"Na to můžeš zapomenout!" odvětí mi na vysvětlenou.
"Co to prosím tě meleš?" ále! Já vím co mele!!! ;)
"Řekl jsem, že na to můžeš zapomenout!!!" křikl již krapet nasraný Hiei.
"Já vím, cos řekl! Nejsem hluchá! To ty nikdy nevnímáš!! Jak to s tebou Kurama a spol mohli vydržet! Je taková škoda, že tě Genkai nezavraždila!! Tokové krásné krve! Jo a mám tě v šachu! Není Kuwabara jediný, kdo neví, že Yukina je tvá sestra?" JO!!! Mám ho…
"Já? A hluchý?? A co se týče Yukiny… jestli to tomu volovi řekneš… jsi mrtvá!!!!!!" zaškrtil mě pohledem: Neopovažuj se!!!!
"A víš, co?! Nažer se prachu, parchante mrňavej!!!" štěkám po něm s mrazivým pocitem. Nějak jsem zapomněla na Katanu… zas se trochu vysunula a nyní začínám cítit nepříjemné mokro na zádech. Ještě, že je ta tma… to by mě Hiei hnal víc a víc, až bychom přeběhli konec vlaku a… no a běželi jsme chvilku ve vzduchu. Pak bychom si to uvědomili a skončily na placku pod vlakem J.
"Heleme se! Jsem před tebou!! Asi jsi vyveden z míry, že je holka lepší co? PRCKU!" rýpnu do něj a s ďábelským úsměvem se ujímám vedení.
"Ty…" co to říká… a do pr… támhle je tunel a tím pádem… na dokončení závodu máme kolem 40-45 vteřin!!! Oba si to počítáme, jak se nám to povede… jsme zhruba… 3 vagony od konce… jo v poho.
"No hele! Ty umíš počítat? A víš, kolik máme času na jeden vagon?" blbá otázka. 45:3=15!
"No jasně! DLOUHÝCH 15 vteřin!" sekl a dohnal mě.
"Blbe!" špitnu a nevnímajíc ho… ne! Tomu nejde odolat! Ksichtí se a o Kataně *jeho jediné holce jakou měl… TA Katana* nemá sebemenší tušení… jak jinak… já toho ukradla! Mohla bych vyprávět J!!
"No hele! Konec a Yusuke tam už čeká!" rýpnu si a hledám jeho udivený pohled- zklamal: Nasadil… ještě… KLIDNĚJŠÍ!!! Zradil!
"To je dobře, protože vyhraji!!!!" rýpl si na oplátku on… ZLEJ!!! OŠKLIVEJ!!! To se malým neŠKODNÝM dívkám nedělá!!!!!!!
"Lalalala!" ignoruji ho a běžím bohužel naplno… ON taky!!!! Né! Nemám šanci! Yusuke mě umučí!!!!!!!
"Konečná rovinka!!! Já ho ještě dám!!!!" říkám si pro sebe NAHLAS. Opětovně po sobě házíme pomyslné blesky a každou vteřinku zrychlujeme. 10 metrů do konce a já si zařídila hezkých 5m náskok. Juhů!!!!! Je konec! Jsem Winner!!!! Já sem Winner!!
"No teda Hiei! Tebe předhonila holka!!!!" posmíval se hned od začátku Yusuke a Kuwabara se k němu přidal.

4. Kapitola

6. července 2011 v 12:43 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
4. Co To K Sakru Je?
Odvrátím pohled od Pavly a ZASE koukám na krajinu… co to je?
"Pavlo, co to je?? To tamto!" dloubnu do ní a nehorázně ukazuji na cosi venku.
"Nevím…" ta mi toho teda řekla! Odbíhám od ní a hurá za průvodčím.
"STOP! ZASTAVTE TUHLE VĚC!!!!! ZASTAVTE!!!" ječím na celý vlak a je mi u háje, že na mě čumí ostatní cestující.
"Co je?! Chci vědět, co je ta divná věc venku!!!" obořím se, když kolem mě prochází Genkai… možná to byla chyba… možná… jo: byla to menší chyba!! Její přímo nasraný pohled mě vyvedl z míry… ale co. Co mi taková babča může udělat!? Já vám řeknu co- NIC.
"Promiňte mi to paní Genkai… moc mě to mrzí," tím MOC mám, namysli vůbec J. No teďka hnedka zpět k tomu cosi venku.
"ZASTAVTE KONEČNĚ TEN VLAK!!!!!" rozštěknu se zase. A! Co to vidí oči moje! Vlak zastavuje a jako naschvál to cukne. Díky bohu jsem se chytla zábradlí, které se tam z čista jasna zjevilo. Asi ho tam vy- něco Genkai, protože bych jinak končila na ní (a to vám říkám… již bych v životě nic nenapsala J) já osobně bych jí to teda nepřála (v překladu: já osobně bych jí to teda PŘÁLA JJ) jo jo! Pomalu se hrabu ke… no jak se říká dveřím u vlaku? To je jedno! Jsou to dveře.
"Slečno! Proč zastavujeme?" otázal se průvodčí, a když viděl můj výraz: Neserte a otevřete ty dveře! Raději zavelel otevřít a dal mi 20 minut. Vyskočila jsem a musela se vrátit asi o 100 metrů.
Dobíhám ke stvoření a nestačím se divit… je to naprosto maličké lišče! Ale něco na něm bylo zvláštní… nebylo rezavé, ale bílé jako nepošpiněný sníh. Ani POLÁRNÍ LIŠKA to nebyla- ty jsou spíše šedé. A jeho-jí oči byly jako dva nebeské drahokamy, ale i jako ďáblovy plameny…
"Co jsi zač?! Ty nebudeš obyčejné… že ano?" liščeti se rozzářila očka a mně se nechtělo odejít. Najednou… slyším od vlaku hlas průvodčího. Ať se vrátím, že jsem zajistila zpoždění. Myslela jsem, že lišče již neuvidím. Pak jsem lišče pohladila a objala, ale jak jsem je nadzvedla, viděla jsem drtivě velkou skvrnu od již tak vsáklé krve. Položila jsem je a podívala se na sebe… byla jsem celá od rudé tekutiny, která stejnak na mém černo-modrém oděvu nebyla vidět. Má slabost ke zvířatům je hrozná…
"Pojď sem ty malé zlato," začnu je opatrně brát do náruče, abych mu-jí neublížila víc… již tak to lišče bylo zubožené. Jdu zpátky. Nikde nic… bylo ticho, které přerušila až pára z vlaku. Trochu jsem přidala do toho mého umírání a za necelou čtvrt minutku jsem lezla do vlaku. Tam mě již Pavla spolu s Kuramou a ostatními… dokonce i Hiei očekávali. No nazdar! Za necelou hodinu a půl máme ten závod!
"Tak co byla ta imaginární věc, kvůli které jsme zastavily?" popichoval Yusuke, který jak jsem poznala, přišel na mojí lehce vyvolatelnou neurvalost.
"Tak za 1. zastavili jsme, protože jsem si chtěla něco ověřit. Za 2. ta tebou nazvaná ¨imaginární¨ věc je živé stvoření. A za 3. nedělej si ze mě prdel!" při posledním bodu jsem Yusukemu uštědřila jednu poučnou. Pak jsem se konečně uspokojila s tím, jak se sbírá ze země a odhalila jsem svého miloučkého lišáčka… všichni se naklonili a vzdychli okouzlením (dokonce i Hiei) síla lidi!
"Májo! Nemůžeš si domestikovat mládě divokého zvířete!" obořila se Pavla.
"Ale tohle není ledajaké lišče! Podívejte se pořádně! Je zraněné, ale jinak je sněhově bílé! Pokud jste až natolik blbí (pohled na Yusukeho s Kuwabarou) to škvrně není Polární liška… je výjimečné!" sklopím zrak na mrně a to mi věnuje pohled, který naznačuje soustrast na mou stranu a bolest na jeho.
"Víte, co? Jděte se vycpat! Mě jste naprosto pasé!" štěkla jsem po nich a šla jsem pryč.
V kupé pokládám škvrně na mou postel a skokem jsem byla u lékárničky. Vyndávám desinfekci, obvazy, nůžky no a ještě pár těch věcí co v lékárničce jsou a jdu na věc. Díky mamce, která je primářka v jedné nemocnici s tím mám menší zkušenosti. Á hotovo!!
"Jen si odpočiň maličké. Budeš to potřebovat. Víš… já jsem vlastně v úplně stejné situaci jako ty…pravdou je, že mě kdysi dávno našli v lese… nikdy jsem nebyla moc mezi lidmi… vždy jsem utíkala z domova a nikdy mě nenašli… ukrývala jsem se v lese… asi tak jako ty J," jak jsem si tam s liščetem povídala, nevšimla jsem si, že se za mnou kdosi blíží. Mrně začalo vrčet a pokoušelo se vstát. Jedním pohledem jsem naznačila, že se nemá ani hnout. Myslela jsem, že se jen leklo, tak postavu ignoruji. Pak jsem chtěla sáhnout do lékárničky pro jednu bylinku, abych ji dala liščeti.
"Hele škvrně… víš, jak ti budu říkat?" zeptala jsem se. Jak jsem poznala slovo škvrně a vše ostatní co se trochu spojuje se slovem malý se mu-jí nezamlouvá… a komu jo… J a na znamení, že neví, jak mu budu říkat, zavrtělo hlavičkou.
"Budu ti říkat Zero nebo Kenshin… tak si vyber. *víte, co se říká: Aspoň ses mě mohl zeptat! * Takže jedno zastříhání ušima- Zero, dvě- Kenshin. Máš svobodnou vůli… vyber si, které se ti líbí… sice nevím, jak to poznám, ale to je jedno."
Lišče se zamyslelo na dobrých 6 minut. Potom se rychle podívalo za mě, ale osoba se nezalekla… položila mi ruce na ramena a… jo asi jste si dobře tipli… dostal facku. V tom jsem si uvědomila, že tu nemalou facku jsem vlepila jedné velice mocné osobě… Hieimu, ale proč se mě zrovna on dotýkal?
"Ty! Zapomeň na sebe menší možnost vyhrát! Ty se tam odsuď ani nedostaneš živá!!!" řval na mě z plných plic a já se jen smála… neměla jsem nahnáno, ale bylo boží vidět ho tak nehorázně nasraného a to díky mně! A jak si mnul bebí! To bylo nej!
"A proč jsi vůbec přišel! Jak ses mě jen mohl, dotknout! To ty se tam odsuď, nevrátíš ty malý zmetku! Jsi oblečený jako krtek! Celý černý! Až tě předběhnu… budeš se moct jít zahrabat!!" řvu pro změnu já.
"Protože je čas se připravit a sklapni! Bolí mě z tebe hlava!" na tohle jsme oba zmlkli. Koutkem oka jsem zabloudila za liščetem, jak se rozhodlo… ušima zastříhalo jen jednou. "Opravdu se chceš jmenovat Zero?" zeptám se překvapeně a on přikývne… dokonce jsem uhodla, že je to chlapec!
"Jdeš?!" ptal se již trochu vychladlý Hiei a já udělám to samé jako můj Zero. Přikývnu! Jasný… to pro ty debily jako jsem já… *díky Raven* *Tady by bylo možná dobrý napsat, že myslíš to přikývnutí a ne zastříhání ušima :D :D *
Jdu pomalu *pomaličku* za ním a každou chvíli něco očekávám. Zrak mi zabloudí na Katanu… nevypadal, že by ji zrovna přede mnou hlídal… no a Kurama není jediný, kdo má sklony ke zlodějině… JJ.

Abych byla upřímná...

6. července 2011 v 12:17 | Adrin
Jako první hovadinu vám řeknu, že jsem jeden z největších bláznů do YYH. Taky je nesmírné vědět, že jsem liškofilka (miluji Yoko Kuramu- Shuichi Minamino).
Na tenhle blog budu asi přidávat zejména věci s YYH tématikou... a co se povídek týče- JSEM NAPROSTÝ NOVÁČEK. Jediný důvod, že to zveřejňuji je: Baví mě psaní.
Ani moc vtipný to není , tak se nezlobte.
Užijte si!

3. Kapitolka

4. července 2011 v 12:44 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
3. Zatracený Zloděj
"K-Kuramo! Jsme tady!" křiknu a sleduji nehybné tělo opírající se o zeď. Kleknu si k němu a položím mu jeho hlavu do svého klína. Popadám ho za zápěstí a ujišťuji se, že má tep. Měl. Hlasitě si oddechnu a i u ostatních bylo slyšet "HUH" pche! Mimina! Jak brečí!
"No Májo! Co to vidí oči mé! Slza!"
"Sklapni! Pavlo… Já nebrečím. Jen mi něco spadlo do oka!" no jo! Tak lžu, jako když tiskne!! Setřu si slzu a zase si odfrknu. Yusuke přistoupí blíž a také si klekne…
"No a co hodláš dělat? Je v bezvědomí?" zeptám se přehnaně ironicky, a jo, BYLA to chyba, kdo jiný než Hiei mi škubl s kapucí a já měla sto chutí mu jednu vrazit. Yusuke se zarazil, když do něj Pavla kopla a šeptla mu, aby mi pomohl s Kuramou do našeho kupé. Sice se chvilku divil jako vyoraná myš, ale pak pochopil. I Hiei trochu pomohl.
"Tak a je to. Kluci odvedli jste svou práci a já myslím, že budeme muset všichni pryč." pokynula Pavla, když postřehla můj výraz.
Po necelých 3 minutách jsme v pokoji pouze my dva. Tak nějak tam sedím na křesle vedle postele, na které leží Kurama, a opět si čtu. Najednou cítím něčí dotek na zápěstí. Lehce se pootočím a sleduji nádherný úsměv na tváři ještě nádhernějšího démona. Zrudnu, zavřu knihu a jemně pod jeho rukou ucuknu. Smaragdové oči skrývají otazník, kterému nelze odolat.
"Mám zavolat ostatní, že ses probral??"
"Jak chceš." odpověděl a bolestivě se postavil.
"No a nemusím je volat??" zas se zeptám potichu.
"Nemusíš." řekl s nově nabytým úsměvem. Rozhlédl se po kupé a jeho zrak spočinul na mé knize.
"Udivující kniha. Zajímáš se o rostliny?"
"No po pravdě ano. Mám doma záhon s růžemi, stačí to jako důkaz?"
"Jistě." otevřel knihu na straně, kde mám jako záložku vylisovanou pomněnku. "Pozoruhodné. O této květině jsem jakživ neslyšel. A prý ji dokáže vypěstovat jen démon S třídy… což jsem já. Ehm… jen jsem se přeřekl omluv mě…" a jéje. Tak se asi zeptám jako, že nic nevím…
"No a Kurama je tvá přezdívka? Co You… chlapče?"
"Ano! Mé jméno je Shuichi Minamino… "
"Víš Kuramo…" nemohu doříct, protože zakopávám o koberec a házím dokonalou hubu na dveře od kupé. Zatím jsou zavřené, ale ne nadlouho. Hiei je otevírá a já se kácím, ještě z poloviny naplácá na dveřích na něj. Všichni přítomni dostávají absťák. Jen já čekám sbohem. "Ty potvoro! Opět! Já se z tebe zvencnu! Proč sis na mě zasedla!"
"Já si na tebe nezasedla! Prostě se vždy přimotáš tam, kam bys neměl!!"
"Tak si máš dávat pozor pod nohy!"
"Netahej do toho mé nohy! Za nic nemohou!"
"Kruciš! Máš pravdu!"
"To si piš, že mám!"
"Ano, tvé nohy nemohou za to, že je mozek praštěnej!"
"Hajzle!! Nepřeháněj! Hele… mám pro tebe zajímavou nabídku."
"O co go?"
"Dnes večer v 22:00 si dáme sraz před naším kupé. To abych nedostala dveřmi. A půjdeme, až na konec vlaku. Tedy přes veškeré vagony. No a nakonec si my dva dáme závod, až k vašemu kupé, kde bude čekat někdo z ostatních. Platí?!"
"A stojí mi za to běžet?"
"Stojí, chlapče. Stojí." Vi, vi (pro ty blbé ano, ano) já jsem dost rychlá i na něj.
"Dobrá. Nemáš šanci. A s tebou mít soucit nebudu."
"Dobrá. Ber mě jako nepřítele. Jo a běží se po střeše."
"Ještě lepší."
"Mája se zbláznila! Jeho nemůže předhonit," namítne Yusuke jen tak mimochodem Pavle. "Neboj. Bude legrace," oplatí mu upomínku.
"Hele lidi… tady se sázky neberou. Jo, a kdyby, jste mě NÁHODOU potřebovali, budu někde ve vlaku."
"To je teda přesné."
"Buď rád vůbec za tohle," setřu Yusukeho a jdu lehce do kupé.
"Mamma mia! To jsou blbci… teda krom… Kuramy. Nikdo mě nechápe!" sýčkuji a pomalu jdu k oknu.
"A do toho! Kde je ta kniha!" zahromuji a koukám se po celém kupé. Nikde ani lístek! Běžím k posteli, kde je koberec a, jak jinak… natáhnu se. Rána byla slyšet i venku a taky byl slyšet smích na můj účet.
***
"Mája je divná. Myslí si, že mě předhoní!" řekne Hiei a otočí se ke Kuramovi, který byl na odchodu.
"Co je to za knihu?"
"Nevzpomínáš?" "
Měl bych?"
"Možná."
"Kde jsi ji vzal? Je jen jedno vydání a to má…"
"Ta je Máji. Vůbec, ale nechápu, kde by ji mohla sebrat. Nikomu jsme ji nedávali. Jen tehdy té, jak se jmenovala…?"
"Kuramo! Myslíš tu holku? Jak se k ní Hiei měl?" zeptá se Yusuke, který se tam vetřel…*Tady bych doplnila, kdo to říká*
"Jo! To je ona. Jak se jmenovala?"
"Moment mám to zde na papírku… *vyndává papír* jmenovala se… Angelin Marie Windsorová nebo, jak jsme jí říkali, Angie," došilhal se Yusuke konečné odpovědi a Hieimu s Kuramou hrklo.
"Je možné, že by Angie dala tu knihu Máje?"
"Jo… nejen to," pronesl Kurama a snažil se vykroutit. Povedlo se mu to a šel rovnou čarou do kupé, kde si sedl na svou postel.
"S třídy jo? Zajímavé… nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo má vůbec nějaké zkušenosti. Hm… co je to? Jen Youko… no vždyť já nejsem jediný Youko?!" sekne a otočí na stranu s obsahem, ještě, že ne tam, kde mám malůvky… malůvky! A do toho! Malůvky!!!
***
"Pavlo! Tys mi vzala tu knihu! Davaj! Davaj!"
"Nedavaj, protože nemám!! Kde jsi ji měla naposledy??"
"No před chvilkou, když tu byl Kurama, tak se koukal, ale jen na jednu stranu! NÉ! TO SE MI JEN ZDÁ!" rozkřičím se a letím znova z kupé.
S křikem: "DO PRDELE! KURAMO! NEČTI SI NA DALŠÍ STRANĚ!! PROSÍM!" no jo! Mám ječáka. Vtrhnu do jejich kupé a vidím tam pouze Kuramu. Doufám, že se ještě nedostal na další stranu.
"Kuramo, vrať mi prosím tu knihu! Ty zatracená liško! V tobě je pořád ten zloděj!"
"Jak víš o… no jo už vím YYH v televizi co?"
"Hm," pokrčím rameny.
"Nevadí. Tak to asi víš, že jsem Youko."
"Hm. To taky."
"Ty jsi jak ten Hiei. Samé ¨Hm…¨ jste velice zajímavé osoby."
"Em… díky?" písknu a natáhnu ruku na znamení: naval mi tu knihu. Navíc naladím svůj chladný a vražedný pohled. Zabral! Vrací knihu, ale moment! Co to dělá! On tu knihu pokládá na stůl a hází po mě růži! Jen tak, tak ucuknu, seberu ji po dopadu a vracím mu úder (asi si říkáte, jak mohu vrátit úder růží… lehce: vezměte růži a špičkou ji po něm hodíte to je úder… no a buď to chytí do ruky, či ho to zasáhnete).
"Co to jako má být! To jsi takhle útočil i na mamku! Já myslela, že Hiei je ten co útočí na každého! Já mám dost nepřátel! Víš, jak často jsem se musela po škole prát se staršími a z vedlejších škol?! Ale nemysli si, že se vzdám! Hieiho večer předběhnu jako nic! A co já vím…!" nic nevím.
"Útočit na tvojí matku? Co ty můžeš vědět?"
"Hodně. Mamka nám vyprávěla! Najít nějaké chlapce… pche! Kašlu jí na to! Co je mi po nich! Banda blbců! I taťka pořád mele o jednom a tom samém: Banda kluků, nejlepší kamarádi, láska, dobrodružství, zranění, smrt, znovuzrození, ztráta pamětí a její nabytí zpátky a tak dál a tak dál. Já nejsem tak blbá jako někdo," trpký pohled z okna.
"Chápu. Tvoji rodiče mají pravdu. A ano. Samo sebou ty máš také kus té pravdy. Vše co jsi řekla, je pravda. A vždy bude."
"Co tím myslíš?!"
"To je lehké. Tvá matka jak jsi již naznačovala, doopravdy byla jednou z naší bandy. I tvůj otec byl jedním z nás. Tak se i spřátelili. No a jak se mají?"
"Docela dobře. Mají dvě děti… a to mě a mého bratra jménem Jin." he… blb na světě! Já!!! "Jin? Ty ses dívala, na celé anime… co?" povědomé co??
"Jo. A proto se jmenuje Jin a ne třeba Adam, nebo tak něco. Dobrý co?" vysmátý úšklebek "No jo… dobré." jen mě udivuje chlapec. Kdepak jsou ostatní? To je fuk. Čapnu knihu a hybaj z kupé. Nahání mi husí kůži. No a nesmím zapomenut vzít si potažmo pár jeho semínek.
"Jen… vrátil bys mi mou knihu? Ráda bych si v kupé četla."
"Jistě… tady." podává mi knihu, ale cuká se mu ruka.
"Co je? Cuká se ti ruka, jako bys držel recept na nejhorší jed a dáváš ho nepříteli. Jenže na to nemáš právo. Tato kniha je po mé mamce a ta mi ji dala. Naval!"
"No a jen poslední otázka… opravdu ti ji Angie dala?"
"A když ti řeknu pravdu… dáš mi konečně tu knihu?"
"Jo."
"Tak dobrá, mamka mi ji nedala. Našla jsem jí na půdě v jedné krabici s nápisem ¨Vzpomínka na kluky… Pro Máju¨ bylo tam moje jméno tak jsem si ji vzala."
"Celá ona. Tady je ta kniha…" podá mi knihu a já mu ji bez ostychu vytrhnu z ruky.
"Po kom jsi?"
"Víš, že nevím… asi po obou a z malé části po babičce. Mám pravdu?"
"Jo. No víc se podobáš matce…"
"Vi, vi… bývalá třídní to taky říkala. Je překvapivé, že mě ještě nezačala jmenovat pod jménem mé matky… ne! Mamky! Už jsem z tebe mimo! Musím do kupé… a já mám taky poslední otázku: Dal bys spár těch zajímavých semínek růží a jedno semínko ze Zásvětí?" "Co, že, to prosím?! Ze Zásvětí?"
"Jasná věc! Musím si to zkusit… již jsem pěstovala hodně rostlin. Jsem zkušená. Každý rok jezdím na tábor a byla jsem na 2 roky v Americe… Hollywood. Prosím!!!!!! PROSÍM!!! Nenuť mě prosit dlouho."
"Dobrá, dobrá! Jedno semínko ze Zásvětí a pár těch růží."
Jo! Věděla jsem, že ho přemluvím. "Díky!! Uno momento! Jsi opravdu Kurama? Jsou Hiei, Yusuke, Kuwabara, Genkai a všeci opravdoví?!?!" obořím se z ničeho nic, ale když si uvědomím, co ze mě právě vypadlo, zrudla jsem a beze slova se hrabu ven… Jsem venku!! Ani se mě nepokoušel zastavit. Chytrý kluk. Ale ta otázka tu zůstává… Jsou to vážně oni?!?! Teď jsem ze sebe udělala naprostého vola. Inu co se stalo… To se stalo a nic mi není… Jen jsem rudá jako rak, ale mám tu postiženou knihu. A ja ja ja! Vyšel ze dveří a má namířeno ke mně! Jsem pytli! V prdeli! V hojné prdeli, která je ještě jednou v prdeli! Zdrhej, Májo! Zdrhej!! Ne… je u mě… Na teď … 1… 2… 3… TEĎ!! Běž!!!!!! Utíkám, seč mi nohy stačí, ale jak se ohlédnu… BUM! Ležím na zemi a on se ani nerozběhl! No to je urážka mé cti! Ale já přece nemám žádnou čest… J! Jsem dobrá. Sbírám se z té zasrané země a on je u mě… podává mi ruku… mám ji přijmout nebo odmítnout… no krom toho, že než bych se sebrala, uběhl by rok… dlouhá doba přijmu a jak vždy říkám: A hybaj pryč… Jo… podávám mu tedy ruku a on mě bez větších problému vytáhl nahoru.
"Díky! Ale já bych se sebrala sama," odfrknu si a letmo mu pročísnu vlasy. Nebylo vidět, že by se mu to nelíbilo, ale nic nedal znát.
"Není zač…" odpoví mi šeptem, otočil se na patě a odešel. Já tam ještě 2 minuty stojím a sleduji z okna krajinu.
"Nádhera! Jsi mnohem větší kopyto, než vypadáš," šeptám si pro sebe a pořád čumím na krajinu.
"Májo!!! Májo!!!! Pro boha! Kde ses zasekla!!! Já tě hledám v kupé, v jídelním voze, na konci vlaku… " no jo! Tipněte si, kdo to asi tak je… Jo je to… Správně! Pavla. Ta nikdy nezavře pusu J. Ale mám ji ráda… jako kamarádku… ne sestru!
"Sklapni! Byla jsem tady. S…"
"S…?"
"Nikým! S tou knihou…" to jsou teda výmluvy!

2.Kapitolka

4. července 2011 v 12:02 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
2. Hrozná Cesta
A za 20minut jsme na nádraží. Všechny věci a koně přesunujeme do kupé a jedem! Poslední zamávání a jsme ta tam.
Jedeme krajinou a všude kolem nás jsou nádherné louky s lesíky.
"Májo… co děláš? No ne ty se koukáš na YYH počkej… já taky!" ha! Já si myslela, že se budeš za chvilku dívat taky. Sledujeme všechny díly na plasmové televizi. Pavla se zřejmě dívá, protože nemá co jiného dělat, a já sleduji zejména rudovlasého a chytrého džentlmena jménem Kurama- Youko Kurama (liška)♥. Nevím proč, ale najednou mám pocit, že jsem pochopila, o čem mamka mluvila. Asi jsem i našla ty chlapce, ale je zhola nemožné, aby byli živí… jako z masa a kostí a krve v žilách. Opouštím od této myšlenky a sahám do tašky pro moji oblíbenou knihu ¨Všechny Rostliny Světa & Zásvětí¨ ne že bych věřila na nějakou jinou Dimenzi, ale tahle kniha je boží. Má kolem devíti set stránek a zrovna čtu o květině, která je ze Zásvětí, a jmenuje se Iradin Casspus neboli Zlaté Srdce, která může cokoliv vrátit za stejnou cenu např.: Petr je slepý. Anna si přeje, aby Petr opět viděl, a své přání vysloví do květiny, tak Petr bude vidět, ale ona oslepne. Kruté, ale spravedlivé. Také je příšerně vzácná. Najednou mi Pavla vytrhne knihu z ruky.
"Co to jako děláš?! To se k sakru nedělá!" seknu na ni a natáhnu se po knize. Zrovna k mému překvapení vlak znenadání zastaví a pořádně to cukne, až končím na zemi.
"NO DO HÁJE! JÁ TADY ŘEŠÍM DŮLEŽITOU VĚC S KNIHOU A TEN VLAK JAKO ZASTAVÍ?! TAK TO AŤ SE JDOU VYCPAT!" prskám na všechny strany a Pavla mi raději hází knihu zpět. Jak jinak, já ji nechytnu, a trefí mě do kebule.
"Ach! Májo sorry! Nebolí tě něco?"
"Co bys řekla? Trefíš mě do hlavy 2kg knihou a ptáš se, jestli mě něco bolí?! BLÁZNE! Jasně, že mě bolí hlava! A teď tady počkej."
"Ale…"
"Žádný ALE!" seknu a vykouknu z kupé. Potom vykročím a jdu za průvodčím.
"Ehm… promiňte, ale proč jsme zastavili?"
"Á slečna Windsorová… mám pravdu?"
"Ano, ale odpovězte prosím na mou otázku!"
"Ovšem, ovšem… zastavili jsme z jednoho důvodu, že nastupují další cestující. Samozřejmě nemusíte se bát zpoždění."
"Hm… opravdu? A kolik jich je?"
"Um... jedna starší dáma a pět chlapců… proč vás to zajímá?"
"No… ehm… jen tak… a kde mají kupé?"
"Mají kupé vedle vašeho, ale ne…" co chtěl říct? To je fuk, protože já ho neposlouchám - již běžím po chodbě a najednou se otevřou dveře od kupé… a PRÁSK! Ležím na zemi. Opět. "Dobrá trefa Kuwabaro! To je snad poprvé, co tě chválím. Trefil ses do nějaké holky!" komentuje mou situaci jeden chlapec menší postavy, který je oblečen celý v černém. Co já vím, tak takovéto oblečení nosí jen Hiei! No jasně! To jsou oni! Vždyť říkal KUWABARO! No a jedna z posledních věcí je… v čím náručí se ocitám. No a proč mě něco šimrá na nose? Nikdo nemá dlou… Kurama! ©©©©© Ani neotvírám oči. Je to sladké. Nádherně voní!
"MÁJO! CO SE TI STALO! Co jste jí udělali!?"
"My jí nic neudělali, ale Kuwabara prudce otevřel dveře a tvoje kámoška to schytala." rozhodl Yusuke… lež! Sprostá lež!
"Já nic nechystala!" prsknu a bylo vidět, že je mé oživnutí překvapilo. Teda všechny krom Pavly. Ta je na to zvyklá. Jako na tréninku gymnastiky. Dostala jsem medicinbalem do hlavy, a když mě vezli v sanitce tak jsem se z ničeho nic probrala a lékaři pochcípali leknutím. Teda nepochcípali, ale byli na větvi z mého uzdravení. Avšak teď to byl pohled k nezaplacení.
"Co… to… má znamenat?" vypískl Kuwabara.
"Ale nic! To se jí stává často!" Pavlo, nekecej!
"Proto asi není moc chytrá co?" Hiei! Já jsem chytrá! Mohu o sobě říct, že jsem druhý Einstein! Řekni jim to, Pavlo!
"Náhodou Mája je chytrá!"
Jo náhodou já jsem chytrá! Do nich, Pavlo!!
"Do pytle! Kde jsem! A co mě šimrá na nose!!" písknu jen tak mimochodem, aby na mě nezapomněli.
"Vidíš! Kuramo! Není jediná, kdo má na jazyku ¨ostříhej se! ¨ jak jinak!" fuj… no Kuwabaro!!!!!!!
"To jsem neřekla!! *kýchnutí a psí pohled na Kuramu* Fakt, že ne!" neodpustím si tuto poznámku, kouknu na Pavlu a zděsím se… jsem zneužita v nastávajícím vtipu!!
"NÉ! Pavlo! Nedívej se na mě tak! Nedělej to PROSÍM!" nyní zas házím tázavý pohled na Pavlu.
"No já nevím? Měla bych toho nechat?"
"Jo!"
"O čem se to tady dohadujete?" a sakra Kuwabara se na něco ptá!
"E… O ničem?!" plácnu a trhnu sebou tak, že opět končím na zemi.
"Do prdele! To je jen za dnešek snad po sté!! To jsem ještě zvědavá, kde se natáhnu, až vylezu z tohohle prokletého vlaku! No a radši si ani nepředstavuji, jak se natáhnu v té zatracené akademii ve Francii, kde mám ještě najít nějakou skupinku chlapců a říct jim jméno mé matky! Ženská! Jak mám podle ní najít nějaké pitomce!" křiknu ironicky a podepřu se lokty. No jo! A to jsem se ještě nevyslovila celá!
"No a jak se tvá matka jmenuje?"
"A co tě to zajímá, Růžovko!"
"Co prosím?"
"Řekla jsem: A CO TĚ TO ZAJÍMÁ, RŮŽOVKO!" opakuji a dloubnu do něj loktem. Pak je 10minut ticho jako na hřbitově.
Ještě chvíli tam tak po sobě čumíme: já na Kuramu a naopak. Pavla, Hiei a ostatní ti se zvedli a odpochodovali pryč (to znamená: Pavla a ostatní jdou do toho, jak se to jmenuje… už vím! Jídelní vůz!!) snad před 2minutama.
"Promiň mi mé chování. Má matka se jmenuje Angelin Marie Windsorová, ale pochybuji, že vám toto jméno něco říká… matka mi vyprávěla, že s nějakými chlapci, na které si vzpomněla, prožívala nejrůznější dobrodružství! Ty jo! Ta se měla."
"Nebude sama Majdalén. To ty a Pavla budete také. Víš, proč ti matka říkala… ehm naznačila, aby ses dostala hlavně na tuto školu?"
"No jistě!"
"A?"
"No… tak zejména proto, že chce, abych měla dobré vzdělání. A pak, abych nějakým chlapcům řekla její jméno…" špitnu a postavím se. To víte. Moc dlouho sedět nedokážu. Samo sebou pomohu i Kuramovi. A oba se opřeme o stěnu vagónu, protože se vlak rozjel.
"A máš nějaké ty chlapce vyhlídlé?"
"Ano… Dokonce se mi jeden i líbí.©© Ale jsem si jistá, že ten by o mě nejevil zájem… *zrudnu a odvrátím pohled* a jen tak pro a proti. Kam jdeš ty, růžovko?"
"No jdu na jednu školu ve Francii stejnak jako ty. Mám tam poslání. Jo a poslední věc jmenuji se Kurama… tak mi prosím tě přestaň říkat růžovka…"
"Ehm… omluv mě. Kuramo a jaký máte úkol? Nebo spíš… proč tě zajímalo jméno mé mamky??"
"Jen tak! Jen tak… SSS! *sykl a sklouzl se na kolena* zavolej… Yusukeho!"
"Co je ti!?" no jo posraná otázka! "Um počkej tady." šeptnu a ukazováčkem mu pohrozím, ať se ani nehne. Kurama se jen usmál, ale to já přešla pohledem a lehce mi cukl koutek. Povzdychnu si a jdu do jídelního vozu, protože zrovna tam měli Pavla s ostatními namířeno. Našla jsem jídelní vůz. Teď stačí najít ty voly. Á támhle sedí i s Pavlou! No mám přijít v klidu a říct jim to chladně nebo hystericky… lepší volbou bude hys… houby s voctem! Chladně a klidně! Jasan! To je můj styl!!
"Pavlo!! Pavlo! Hnusnej modrej! Zelenej! Skrčku!!" a sakra! Poslední slovo nebylo moudré…
"Cože!! Já ti dám skrčka! Ty malá… moment! Jak to, že tu není Kurama??" no jo!
"Proto jsem přišla. Kurama no já nevím, ale… moment já vím! Kurama se chytl za bok, sykl, a pak se skácel k zemi. Pomalu, stejně rychle jako já, když jsem dostala dveřmi od Kuwabary… *vražedný pohled na posledně zmiňovaného* a to je snad vše. Um... jo je to vše."
Opřu se o stůl a hodím na Hieie zákeřný úsměv. Ten se zvedne a chytne mě za kapuci u mikiny. "Přestaň!! Škrtíš mě!"
"To je můj úmysl!"
"Ty malý parchante! Přestaň mě škrtit! Je mi jedno, že se má zachovávat úcta k starším, ale ty jsi malý, černý něco a pořád mě provokuješ! A to se neznáme ani jeden den!!"
"To je pravda." potvrdili ostatní, co byli u stolku. Na pokyn od Yusukeho mě Hiei konečně pustil a zřejmě čekal, že se mu omluvím. Chyba parchante! Právě sis vytvořil nepřítele č. 1! Ale pochybuji, že se ještě uvidíme. No co stále dlouhá doba… 9 dní s ním.
"Jo vy dva… neměli jsme náhodou jít za Kuramou??" zeptal se najednou Yusuke a my jsme se přestali probodávat pohledy. Odfrknu si a letmým skokem letím za Kuramou.

Předmluva + 1. Kapitolka

4. července 2011 v 11:07 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
Předmluva:
Tato povídka je o dvou děvčatech, které se dostanou na jednu váženou školu ve Francii. Na cestě na tuto školu potkají partu chlapců z jednoho anime. Cestou vlakem (za 10 dní) se mezi nimi vytváří zvláštní vztah… a dokonce se k nim připojí pár přátel. To je zhruba vše, tyto informace vám budou muset hold stačit J!
Postavy:
Mája: krapet praštěná. Psala jsem ji ve většině případu podle sebe.


Pavla: někdy strašpytel, ale jinak super kámoška. A někdy dokáže být pořádně nasraná…


Paul: je no… prostě tupec­ nebo blesk (parchant).

Drzost V Růži (YYH)
1. No Hurá… Pryč Z Domova
Jmenuji se Majdalén Katlin Windsorová, ale všichni mi hodně zkráceně říkají Mája a se svou nejlepší kamarádkou Pavlou jsme jako dvojčata. Kamarádíme spolu již od malička. Tak si vemte… školka: 4roky- odklad (proto tak dlouho normálně jen 3roky jasan?), základka: 7let- vždy spolu ve třídě, gympl: nevím jak, ale 3roky- opět vždy ve třídě a bez kluků tak to je 14let! Jsme fakt BEST FRIENDS! Obě bydlíme na Moravě přesněji v Brně. Obě bydlíme v rodinných domcích a ty jsou hned vedle sebe. Obě jsme stejně staré-17 narozky máme stejné: 1. března, narozeny roku1994. Obě máme rády stejnou hudbu, stejný styl oblékání, obě milujeme sport, ale co nechápu, jak se Pavle může líbit krasobruslení! Takové odporné pižlání s přípravou! No dobrá… já sama nemohu uvěřit tomu, že taky bruslím krasobruslařsky, ale mě k tomu Pavla prakticky dokopala. Já se ještě jinak zabývám atletikou, basketballem, footballem, šermem, lukostřelbou, gymnastikou, hokejem, vybíjenou, přehazovanou, tenisem, chvilkami golf, jezdím na koni (mém vlastním) a závodně plavu. No co se týče té atletiky, jsem nejrychlejší na celé střední a to i z kluků, kteří tenhle rok vycházejí! My jsme jen ve druháku. Zpátky k podobnostem. A co je hlavní: NENÁVIDÍME ŠKOLU! Teď na oplátku opaky: ona má nádherné, krátké a kaštanově zbarvené vlasy a já mám dlouhý, blond cop s modrým melírem. Pavla má temné oči a já mám jasné, smaragdově modré. Další z mnoha podobností (no to není ten správný pojem, ale to je jedno J) je to, že jsme se obě dostali na jeden ¨internát¨ teda je to Vysokoškolská AKADEMIE ve Francii, ale co. Co jsem pochytila tak vím, že Pavla se na internát těší zejména proto, že tam, bude i jeden kluk… Bůh ví, jak se jmenuje… jedině vím, že jeho jméno začíná… moment už to mám… A… ne… K… to taky není ono… poslední co by to mohlo… P… Po… Pa… Paul! To je ono! Konečně jsi trochu myslela Jzázrak. Jo a zapomněla jsem na jeden opak: Pavla je citlivka a já jsem prý příšerně chladná. Všichni to říkají. Jsem trochu jako můj milovaný Youko Kurama! Já ho MILUJI!♥♥♥♥
Už se strašně těším na zítřek. Na pokoj jsme se byli podívat již dřív a chce to jen maličkou úpravu… víc plakátů se slavnými zpěváky, víc černé (ta bílá nám leze krkem) atd. *tady bych napsala jakou úpravu* O balení se taky starat nemusíme, protože máme sbaleno dva týdny dopředu. Jak to vypadá, bude teprve 20:00, proto volám Pavle.
"Pavlo? Jsi vzhůru?"
"No po pravdě… *zívnutí* jsem již spala *zívnutí* co chceš?!" no jo! Slečna spí! Ale když ona mě zavolá v 22:00 tak je to fuk.
"Jen jestli si dáme zítra v… *kýchnutí* 6:00 sraz před naším domem. Víš, jak dlouho trvá ta postižená cesta… *kýchnutí* ale taťka říkal, že nás hodí na nádraží a pak do Francie budeme muset vydržet ve vlaku… *kýchnutí* Dobré na tom, ale je, že máme kupé 1. třídy! No a cesta celkově trvá 10dní!♥" rozkecám se.
"Jo… jo… já vím! Já tam budu. Jen, abys tam byla ty! Tvůj taťka tam bude, tím si mohu být jistá, ale silně pochybuji o tobě!"
"Kroť se, Pavlo! DOBROU NOC! L" utrhnu se a hodím s I-pode po křeslu na druhé straně pokoje. Dobrá rána jen mimo.
"Majdalén Katlin Windsorová! Co to provádíte za blbosti! Co jsem ti říkala!? Abys neházela věcmi po zdích! Jak si myslíš, že to bude vypadat!? Já ti řeknu jak… naprosto k neuvěření! Padej spát!" slyším, jak na mě mamka křičí z ložnice na druhé straně chodby… tak to byla asi pořádně velká pecka. SUPER! To se na vybíjené bude hodit… to mi připomnělo, že můj kůň Isabele jede se mnou! Víte, my máme i vlastní stáje s mnoha koňmi a jeden je i Pavly. Dobrý, že jo?! Bere ho taktéž sebouJ
"Majdalén? Jsi v pořádku? Odpověz!" sakra… zase jsem se zamyslela na dlouhých 10minut. "Jó! Neboj, mamko! Jsem v poho! Jen mi to vyklouzlo!" zalžu a raději sáhnu po kytaře, kterou mám u postele.
"Rozvíjej se poupátko… nejkrásnější z květů… od rána až do noci… budeš vonět světu." nádherná píseň, která mě vždy uklidní. A nejlepší to je, když si k tomu brnkám na kytaru. Hra na kytaru… další z mých koníčků J. Je to krásný pocit. Dokonce slyším potlesk a kompliment od Pavly, která vykukuje z jejího okna a přelézá jím do mého pokoje. Naše domy od sebe odděluje jeden starý strom. Super taky je nejen to, že okna našich pokojů jsou proti sobě, ale až k nim dosahují větve onoho stromuJ. Pavla pomalu, ale jistě přelézá a já jí z postele, která je hned pod oknem, podávám ruku. Podanou ruku přijímá a já zatáhnu. Za 5minut mám Pavlu v klíně. Hlasitě se rozesmějeme a já nechám její důvod noční návštěvy bez povšimnutí, tedy ne tak docela.
"Hm… asi budeš chtít spát tady co?"
"Jo… no… celkem hodně jsem se štěkla s mamkou a Natálií (to je její ml. sestra) a tak jsem si spakovala a kufr jsem hodila do našeho domku na stromě… a že to je obří kufr!" "
To je jedno pojď, pomůžu ti dostat ten kufr dovnitř, a pak se postaráme o tvé lůžko."
Pavla nejistě přitaká, ale to už držím kufr v ruce.
"Ty vole, Májo! Jak jsi to udělala?!"
"To nic… jen štěstí J tak teď to tvoje spaní… no a říkáš, že vaši neví, že jsi tu?"
"Jo… přesně tak… no hele počkej, já ti pomůžu!" tak mi pomáhá a za necelou čtvrt hodinku jsme to měly hotové, se vším všudy. No a honem do postele!
* * *
Konečně ráno! Opatrně vylezu z postele a lehce překročím Pavlu, abych ji nevzbudila. Podařilo se mi dostat se k mému I-pode a koukám na čas… je 4:38 a tak se vracím k posteli, kde již Pavla rozespale pokukuje za mnou.
"Já tě vzbudila?"
"No… to ne, ale zajímalo mě, kam se suneš. Vzbudila jsem se asi před půl hodinou, ale byla jsem líná vstát a nechtěla jsem tě budit."
"No my jsme dobré… kolik jsem říkala, že je hodin? Jo už vím je 4:45. Vstaneme nebo budeme ležet?"
"No ležet mě nebaví… tak vstaneme."
Akorát to Pavla dořekne a slyším hluk. "Majdalén? Jsi vzhůru? Je čas připravit Isabele na cestu! A nezapomeň na Lady Belle! Pavla si zaslouží to samé jako ty!" á mamka.
"Májo! To myslí tvá mamka vážně!? To ti koně, ale budou muset být někde na druhé straně vlaku? No a to jako my tam budeme mít koně? To je super, ty myslíš na vše! A kde tam budou?" ta má otázek! Je super…
"Tak za 1. myslí to vážně. Za 2. Ne, ti koně budou s námi v kupé… je obrovské. Za 3. jo to tam jako budeme mít koně. A za 4. je tam jedna z největších stájí… ještě něco? Pavlo?"
"Ne nic!" odpoví a obě začněme nahlas křičet štěstím!
"Majdalén! Pavlo! Dělejte! Ti koně se sami nepřipraví!"
"Ajaj… taťka volá a dokonce o tobě ví! Je boží! Tak honem. Kdo se oblékne poslední, vyklízí box pro oba koně!" křiknu a začneme se oblékat jako šílené.
Skončily jsme nastejno… tak jsme se dohodly, že každá uklidí box svého koně. Na to si plácneme a bereme si své bágly. Obě máme 1 velký batoh a 1 kufr nacpaný, který je k prasknutí a nakonec tašku s potřebami pro naše klisny.
Sbíháme, tašky dáváme do haly, a pak se hrneme na snídani. Mamka se na nic neptá a my jsme za to rády.
"Ty jo mami… ty vaříš nadlidsky! Co myslíš, ty Pavlo?"
"Ano, paní Windsorová… vaříte úžasně! Moje mamka sice vaří také dobře, ale kam se na vás hrabe!"
"To víš, Pavlo. Takhle jsem se naučila vařit od své prababičky Jacqueline Windsorové. Ta také žila ve Francii a dokonce ti mohu potvrdit, že studovala na stejné škole, jako budete vy. Víš Majdalén, všechny generace našeho rodokmenu studovaly na této Akademii… jen měly samé 1na vysvědčení. Takže je zázrak, že tě vůbec přijali… a po pravdě se celkem divím, že přijali i tebe, ale neber si to osobně. Moc vám to oběma přeji. A to platí jak po otcově straně, tak i po té mé. A řeknu vám malé tajemství… vždy se nám tam něco přihodilo za dobrodružství. Bylo to kouzelné bojovat… ehm… omluvte mě. Jen jsem si vzpomněla… já si na ně vzpomínám… no v každém případě mějte se tam hezky a učte se pilně. A poslední věc. Pozdravujte ode mě jednu skupinku chlapců. Určitě si vzpomenou, až jim řeknete mé jméno."
"Jakou skupinu? Jak je poznáme?" zeptáme se jednohlasně s Pavlou.
"Nebojte. Oni se sami upozorní. Hned je poznáte… hlavně ty Majdalén. A honem! Za chvilku vám jede vlak!" rychle přitakáme a letíme do stáje.
Koně jsou hned připravení a taťka zatím naložil kufry a bágly, a připojil přepravní box. Za nedlouho již sedíme v limuzíně a kecáme si o všem tom, co nám vyprávěla mamka. Taťka nám něco dopověděl, ale jen mini kousek.

Pokusy o vlastní povídky

4. července 2011 v 7:41
Jsem si zas něco vzala do hlavy... uvidíme, jak se to vyvrbí