Reklamy sem! Prosím.
Nevedu SB. Děkuji.

Psala jsem, Píšu a BUDU Psát...

8. kapitolka

8. července 2011 v 6:14 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
8. Co třeba:Vzpomínky na minulost
"TAK JAK TO DOPADLO??!!" budila mě Pavla těmito slovy stále dokola a dokola… dokud mě nevytáhla z postele a následně z koupelny (musím připomenout, že mě nenechala převléct, aniž by mě s touto otázkou neotravovala L).
"PAVLO!!! Přestaň!! Nic se nestalo, neudálo a nevím, co dál…!" došla mi trpělivost… znáte to ne???
"Ale! Májo… jsem jen zvědavá!!" drží se Pavla… je vidět, že se něco přiučila od mistra… mě.
"UF! Naposledy a pak mi dáš pokoj, jinak to s tebou špatně dopadne. NIC SE NESTALO!!!!" jo… to byla poslední kapka.
"HM! No dobrá! Děkuji!" a je konec!
"Nemáš zač J!" odpovím poslední, ale milou větou. Hned na to se zvedám a jdu před kupé… nikdo na chodbě není, ale mně je to celkem jedno… jsem ráda sama a Zero se přidal… inu. Procházíme z vagonu do vagonu a tak dál.
"Hele Zero… není ti divné, že nikde nikdo?" zeptám se a dělám, že opravdu promluví…
"Ani ne! Je teprve… moment kouknu se z okna… 4:00 hod. ráno." odpoví mi jakoby v duchu a já nadskočím (si vemte… jdete někde a vy se svého zvířecího kámoše na něco zeptáte a ono vám odpoví… v duchu, ale promluví!!!!). Zamrkám a zastavím se před oknem…
"Ty… tys… tys promluvil!!!" vyprsknu smíchy… "Já… já jsem se zbláznila!!" písknu znova a nemůžu potlačit smích.
"To je mi, ale novina." odrovná mě už nadobro Zero a již se musím, ale fakt, že musím držet. Takový záchvat jste neviděli… zhruba po 6 minutách mě smích pomalu přechází…
"Jo… Májo, Májo… tebe jednou pošlou do cvokhousu… tam se budeš vyjímat…" kritizuji svou nevhodnou pozici- blázna a po oku sleduji Zera, který se na mě jaksi usmívá…
"A… jak dlouho to umíš?!" zeptám se a sleduji Zerovu reakci.
"My zvířata to umíme, již od nepaměti, ale jen jeden člověk za několik generací nám rozumí… chápeš? To je dlouhá doba několik generací… tuto moc… máš již odmalička…" vysvětluje mi Zero situaci tak, abych to pochytila.
"Jo… aha! Ale v jednom máš pravdu… od malička… pokaždé, když jsem si povídala se zvířaty v lese… odpověděla, ale vnímala jsem to jako, že si to moje mysl vymyslela… a teď!" řekla jsem, aby Zero (chudák) pochopil, že i já… já rozumím o co go. Takhle si tam povídáme jednu hodinu a pak zjišťujeme, že jídelní vůz je otevřený, na nic nečekáme… jen na sebe mrkneme a jde se. Když vejdeme, tak si sedneme a hned objednáme. Já si dala míchaná vajíčka s rajčaty, slaninkou a vším co se do míchaných vajíček dává. A Zero si objednal… slaninové réví s několika druhy slaniny… mega porci.
"Hm… Zero! Jsi si jistý, že to celé sníš?" zeptám a lišče nevěřícně pozoruji.
"To si piš J!" odpoví mi Zero a naladí šibalský úsměv (hele! To je moje). Musím se usmát. Tak maličké lišče a dává si porci pro obra.
"Ty malý!" zasměji se a sleduji číšníka, jak nám nese objednané jídlo (doufám, že na mě to jídlo zase skončí! IRONIE).
"Tady máte, slečno… a omluvte mě za ten včerejšek. Byl jsem… trochu mimo." Řekl mi hned na začátek a nakonec nám popřál dobrou chuť. S chutí sním vajíčka a s úsměvem sleduji Zera, který se pere s kouskem slaniny.
"To si piš… jo?" rýpnu do něj a očekávám nějakou ne zrovna milou reakci. Ta se hned dostavila v podobě zavrčení na kus slaniny.
"Nechceš to nakrájet ty trhači?" zeptám se a opírám se lokty o stůl.
"Jo… prosím… ono to nejde ukousnout!!!" zabručí Zero a já mu to rychle nakrájím na poživatelné kousky. Jakmile Zero zpozoroval, že se slanina dá jíst bez větších problémů… byla ta tam (ta slanina… jo, ale já bych se taky zdejchla).
"NO TEDA! MÁŠ PRAVDU… snědl jsi to za necelých 5 minut." ocením ho a lehce se od stolu zvednu. Zamířím si to… no nevím… kam si to můžu namířit ve vlaku? Jak se tak procházíme (já a Zero mě nějak dohnal) zarazím se… ani nevím proč… prostě mě něco najednou zastavilo… jakoby na mě někdo sáhl a… nepouštěl mě…
"Pusťte… mě!!!" vřískám a snažím se do neznámého kopnout nebo jakkoliv vyprostit se z jeho stisku… ten stisk … nepříjemný dotek na ramenou, který mě nechtěl pustit dál… pootočím hlavu a koho nevidím… Will… jak se sem ten zmetek dostal!?
"CO CHCEŠ!?!" obořím se a neustále se snažím vykroutit.
"Copak ty jsi to zapomněla? Tak brzo? Je to jen 14 let zpátky… byly ti 2 nebo 3 roky… opravdu si nevzpomínáš?" já vím, o čem mluvíš, ale tu radost ti nenabídnu.
"NECH MĚ!!! Ty par…" nedořeknu… jsem z poloviny těla vystrčená z okna a jedinou šancí, jak se dostat dovnitř je, že mě Will nebo někdo milejší mojí duši zachrání…
"HUH! CO CHCEŠ! VÍŠ, ŽE TAKOVÉ VĚCI SE NAZAPOMÍNAJÍ!" trhám sebou a on moc dobře ví, co mám v úmyslu.
"Ano… právě, že vím… proto chci, abys ho zabila." O čem to teď mluví?!
"A… a… koho mám zabít?!" já fakt nevím o co go!
"Neříkej! Víš to a moc dobře! Tys zabila osobu mně nejbližší a teď zabiješ i tu, která je nejvíc blízká tobě!" ehm… prosím? Já ho mám zabít?
"A… to mám opravdu zabít tebe?!" slzy falše… a zdrcený pohled… (nezapomeňte, že miluju Kuramu a ne Willa! Je to lež!)
"Co?!" vedle?
"Počkej… mě?" JO?
"No… ano… víš, proč jsem ji zabila?" je minulost opravdu tak důležitá, že pro ni musím tolik lhát?
"Ne… ale… jak to myslíš, že musíš zabít mě?" ani si nepamatuje, co sám říkal J.
"Říkal jsi, že mám zabít osobu mně nejbližší… a tou jsi ty!" smutné oči plné slz falše… J.
"Ty mi lžeš! Nikdy jsi mě neměla ráda! Vždy ses mi posmívala! Podkopávala mi nohy… každý den! I před mou matkou a otcem… a ti se taky posmívali!!! Zkusila ses někdy vžít do kůže toho druhého?!" přitvrdil a víc mě vytlačil z okna… trochu jsem začala být zoufalá! Nevím ani, jak se z této prekérně složité situace dostat…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adiira Adiira | Web | 13. července 2011 v 15:24 | Reagovat

Jo, na Hieiho bych se taky moc neobracela XD Ale Kurama je drahoušek. Všímavý vždy, všude a ke všemu. Jsem zvědavá, kdo je vlastně ten Will

2 Adrin Adrin | Web | 13. července 2011 v 15:32 | Reagovat

omlouvám se za chybu! hned se to opravuje :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama