Reklamy sem! Prosím.
Nevedu SB. Děkuji.

Psala jsem, Píšu a BUDU Psát...

Srpen 2011

Pro Adiiru k narozkám

30. srpna 2011 v 21:14 | Adrin |  Jednorázovky
Včera jsem se náhodou doslechla, že Adiira má narozeniny- Všechno Nej!
Rozhodla jsem se napsat příběh, který (pro mou nekončící smůlu) nemá hlavu a patu XD.
Tak se snad i přes to.... zalíbí.

V Makai.... psal se rok 2011 dne 29. srpna...
Po lese se procházela dívka.... nevěděla, že je na místě, kde se to hemží démony... démon tady... démon tam... Netušila, že se přibližuje k jednomu z nejobávanějších démonů....
Mířila k jeho tábořišti... klidně tam šla.
Za stínu se vynořil.... šel za ní... následoval ji! Vdechoval její vůni.... a byl... potichu. Je možné, že si chtěl vychutnat poslední moment jejího... obyčejného života. Nebo... to bylo v něčem... jiném?
"Kam si myslíš, že jdeš?" promluvil tiše... a lehce položil ruku na její rameno.
Zastavila a pootočila se na zdroj. "Jdu... prostě se procházím po lese... Co asi?" podívala se mu do očí i on se díval do jejích. Byl vyšší než ona, ale to jí nevadilo.
"Ty opravdu nevíš, kde jsi...." řekl tiše s pousmáním.
"No... v lese? V České republice?" při těchto slovech pozvedla obočí.
Zasmál se... nebyla v obyčejném lese. A určitě nebyla v České republice... Byla v Makai! "Ne, nesouhlasím úplně." špitl tiše "Jsi sice v lese, ale ne v nějaké České republice, či co." podotkl.
Nechápevě se na něj zamrkala a pak se odvážila ke slovům: "A kde teda jsem? A kdo jsi?" Přitom stále upírala svůj pohled na něj.
"Jsi v Makai... a kdo jsem já? ... Jmenuji se Youko Kurama." prohodil s nemalým úsměvem.
Při jeho jméně se maličko zarděla. "Já jsem Adiira!" vytáhla ze sebe asi po 5minutách....
Kurama se usmál. "Hm... Zajímavé jméno... Drž se odtud dál. Je to tu kolem nebezpečné." lehce ji chytl za bradu a najednou... byl pryč.
"Počkej! ... A Jak se dostanu domů?!" křikla za ním, ale nedozvěděla se nic. "Sakra!" zasyčela... a šla dál tím 'zakázaným' směrem.

Došla k tábořišti. Na dohled byl nějaký démon. Netopýr. O kus dál bylo vidět pár dalších démonů. Na rozpoznání, kdo byl, kdo.... je moc velké šero.
Adiira si odkašlala... "Ehm... Pardon! Mohl bys mi říct, kde... přesně jsem?!" křikla dost nahlas.
Netopýr se otočil a blesklo se mu v očích. "Hm.... Do tábořiště vnikla nežádaná krysa! Chyťte ji!" rozkřikl se netopýr a zasmál se.
Kolem Adiiry se náhle sběhlo snad 15 démonů.
"A-ale... Já nejsem krysa!!" opáčila naštvaně Adiira a dala se směr pryč, ale do cesty se jí postavil Netopejr osobně.
"Nějaká drzá, nezdá se ti?" řekl trochu překvapeně a zamrkal.
"No... to já vždy..." odpověděla výmluvně a usmála se.
Z nedalekého stromu se ozval Kurama. "Kuronue, nemůžeš nechat zajmout každou živou duši. A k tomu.... je to POUHÁ holka...." podotkl suše a seskočil ze stromu přímo před Adiiru, která na chvilku zrudla způlky vztekem za: "pouhou holku" a ze zalíbení.
Lze říci, že Kurama cítil to samé. Jen se zlobil na Kuronueho a ne na sebe.
Adiira se trochu naklonila, aby viděla na Netopýra a spustila: "Za prvé, ty Netopejre.... Jen jsem chtěla vědět, kde jsem. Za druhé... Jednou bys na mě sáhl a skončil bys na ambulanci!" z tónu, který zněl tábořištěm, šlo skvěle poznat, že je naštvaná.
Kuronue přešlápl. "Je... to všechno?" optal se.
Kurama se pootočil na Adiiru a zvědavě se zadíval... "Tak...?"
"A za třetí...." koukne na Kuramu "Nedívej se na mě tímhle pohledem!" šeptla potichu a protočila oči v sloup, jak cítila, že rudne.
Kurama se usmál a raději se odporoučel někam dál... se slovy: "Jen ať si jde...." ... a také se lehce zarděl.
"Dobrá... Nechte ji jít...." utrousil NE moc šťastný Kuronue a nemile se na Adiiru podíval. Ta se mu tiše vysmála.
Většina démonů se už rozešla ke svým povinnostem atd. Kuronue se někam vypařil a Adiira si šla pokocat s Kuramou. Nebyl proti. Naopak! Byl potěšen! Rád si s někým popovídá. Vždyť... poslední dobou nemá moc náladu na pokec s těmi... stále stejnými lidmi.
Vešla do jeho osobního stanu a posadila se na zem. Nevšiml si jí hned. Ne. Ještě chvilku po jejím příchodu se věnoval plánování. Bylo by přesnější, že nevnímal nic jiného, než tu mapu, která mu ležela na stole.
Nedalo jí to. Zvedla se a přešla k mapě z druhé strany. Chvíli na ní koukala a pak položila prst na nějaké místo.
Pohlédl na ní a zasmál se. "Ukazuješ portál do Ningenkai."
Nechápala... "Lidský svět... tam chci!" oznámila se zábleskem v očích.
"Ano.... zvládneš cestu k portálu... sama?" zaptal se tiše a šibalsky se usmál. "Mohu nechat Kuronueho, aby tě doprovázel." a jeho úsměv nezmizel.
Zato Adiira se zajíkla. "Netopejra neeeee!!! Neberu! NE a NE a NE!!" zakřičela, sepjala ruce a klesla na kolena.
Kurama zdvihl jedno obočí. "A kdybych tě doprovázel... já? Osobně" jeho líce se pomalu, ale znatelně začervenala...
"No jo... to... to je dobrý nápad!" zajásala Adiira a vyskočila na nohy.
"Hm... Dobrá... Jdeme!" zavelel... pak se odebral ven a něco rozhlásil.
Všichni démoni přikývli. Všichni? ... Jistě, že ne! Kuronue se lehce zamračil, ale dál si hleděl svého.
Adiira také vylezla ze stanu a šla za Kuramou. Po cestě se nezapomněla vysmát Kuronuemu....
"Takže... můžeme jít?" otázala se tiše Adiira.
"No... jo." pousmál se a chytl Adiiru za ruku.

Vyšli z tábořště a šli nějakým temným lesem. Adiira se rozhlížela kolem sebe.
"Děje se něco?" zeptal se opatrně a podíval se na ní.
"Ne.... nic se neděje. Jak je to ještě daleko?" špitla tiše.
"Co? ... Jo aha. Už tam skoro jsme." mrkl na ní a šel dál.
Mlčky pokračovali... po nekončících 20 minutách dorazili k portálu.
"No... Tak.... Snad.... My... Tedy..." rozkoktala se Adiira...
"Snad se ještě uvidíme." řekl Kurama za ní a usmál se.
Jen přikývla. Co jiného měla dělat? ...

Nakonec prošla skrz portál a dostala se do NIngenkai...
Pak si to namířila přímou cestou domů.

"Tak končí můj příběh deníčku... TAKHLE jsem ho potkala!" dokončila svůj psaný příběh. Zavřela deník a opět ho uklidila na tajné místo.
"Byly to mé nejlepší narozeniny.... " řekla si tiše a hned na to usnula.... té noci se jí zdál nádherný sen....


KONEC!!!

Snad jsem tě nijak neurazila.... A MOC, MOC se ti omlouvám, za chyby, jak v pravopisu, tak v tom ostatním....
Všechno Nejlepší k 18....

Už jen pár dnů

28. srpna 2011 v 15:41 | Adrin |  Adrinin Deník
Milý a někdy krutý deníčku....
jak již nadpis napovídá můj "milovaný" školní rok již pomalu začne. K tomu bych podotkla, že jsem ráda, až uvidím ty lidi, kteří se tak potupně a skupinově nazývají Spolužáci nebo někdy Třída.
Tak, tak.... a ta druhá... temná stránka je, že se moc netěším na střetnutí Tváří v Tvář s naší třídní.... to jest vždy průser na druhou T.T pro mě.
Uvažuji o změně.... nechat se ostříhat na krátko (stačí schovat vlasy pod kšiltovku) a nebýt, tak MOC citlivá....

Kluci!!

18. srpna 2011 v 11:53 | Adrin |  Yu Yu Hakusho Obrázky

Teda.... Pánové! Já vím, že jste dobří kamarádi, ale nemusíte se ocucávat na veřejnosti!

Dovolená

17. srpna 2011 v 13:42 | Adrin |  Adrinin Deník
Milý deníku....
Zásadně mě příště varuj, než se poštvu někam na dovolenou! Nejen, že jsem málem hodila tlamu... na nějakou cizí ženskou, ale můj "milovaný" tatínek... ze mě udělal NAPROSTÉHO blba!! T.T
Ještě, že v pátek letíme domů.... To mi nějak připomělo, když Urameshi spolu s ostatními jeli domů z TČBU.... nevím proč...
Pak je tu ta možnost, že spáchám nebezpečné salto vzad do vody... všechen svůj majetek by zdědila ... moje kočička... nebo pejsek! XD

Zatím... se měj. V ČR si to s tebou vyřídím po mém....


Tsubaki a Black Star? (Soul Eater)

11. srpna 2011 v 19:10 | Adrin |  Anime
Teda lidi... asi mi řeknete, že jsem BLB, ale já na tom obrázku vidím Tsubaki a toho idiota BlackStara.....
Jo.... pište komenty... sama nevím. Heh...

První obrázek ode mě ;)

2. srpna 2011 v 7:49 | Adrin |  Pictures

Tohle je můj ptvní obrázek, který zveřejňuji. Ocením každou poznámku

15. kapitolka

1. srpna 2011 v 15:45 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
15. Odplata… MÁ Odplata
Seděla jsem tam dalších 10 minut, co Kurama odešel. Lehce řečeno jsem usnula, když mě měl Kurama v náruči. Přemýšlela jsem o tom, co jim provedeme spolu s Kuramou a Hieim.
"Co by bylo dost krutý jako odplata. Já miluji slova :ODPLATA BUDE SLADKÁ. Protože to je pravdu." usměji se s pazvukem, který blízce připomínal vrnění lišky. Sledovala jsem hvězdy a ty mě. Maminka s tatínkem tam jsou a sledují mě.
"Maminko, tatínku… NIKDY na vás NEZAPOMENU. TO SLIBUJI!" vyřknu slib a vyskočím na nohy. Skočím na vagón, kde je naše kupé. Dovnitř jsem vlezla oknem, aby se Pavla nevzbudila.
"Májo… nechoď tam… je to past! Kurama… Kurama je s… je s Yusukem. To není on! To je Will a má magii! Májo… Májo!" chudák Pavla… má zlý sen.
"Ten má jen, když se to doopravdy stane. Kurama se spletl! Pavla má magické schopnosti! Umí předpovídat, co se stane!" vykřiknu, div se Pavla nevzbudí, a sama vlezu do postele… ani mě nehne, vzít si pyžamo.
"Neboj Pavlo. Já poznám pravého Kuramu…" pošeptám naposledy a Pavla se hned přestala vrtit a usmála se.
***
"Kuramo? Kde ses zatoulal?" vyštěkl Hiei a sledoval Kuramu, ale i Yusukeho, který se k nim přibližoval…
"Ani o krok blíž Yusuke!" upozornil Hiei a znova se zahleděl na Kuramu.
"No… s Májou. Nad vašimi hlavami," utrousil Kurama a pár kroky došel ke své posteli, kde se posadil.
"A… jak je možné, že když jsem ji zatahal za uši, tak zaúpěla? A jak je možné, že má liščí ocas?" vyptával se Kuwabara s ledovým pytlíkem na hlavě.
"Mája je Yoko… stejně jako já…možná jen dočasně. A je dost možné, že je S třídy… jako já a Hiei…" naznačil Kurama opatrně.
"A to je dobře?" zeptali se Yusuke, Kuwabara a dokonce Hiei.
"ANO i NE… ona je něco víc. Je nebezpečná, má něco… ďábelského i andělského… začaly se jí dělat lehké krvavé tečky na rukou, ale nevšimla si jich…" odtušil a gestem ruky jim naznačil, ať mu dají pokoj, že si jde lehnout. A tak i udělal (udělal dobře, protože se ho chtěli ptát i na další blbosti J).
***
Takže. Jestli Hieiho fakt na Kuramu strčí. Bude Hiei naštvaný a přistoupí na můj plán takže: Při snídani se Kurama domluví s Albertem a ten Yusukemu s Kuwabarou donese jejich snídani, ale (jelikož si objednávají míchaná vajíčka) nastraží jim tam balónek, který bude připomínat buřt a ve skutečnosti bude naplněný vodou. Blbouni do něj bodnou a ¨buřt¨ se rozprskne na ně. Samo sebou budou celí mokří… a bude to vypadat jako by se po… nebo polili vodou. A to- jelikož to na jejich kalhotách bude vidět JJ
Z venčí jsem sice anděl, ale uvnitř jsem ďábel… skrz na skrz J(strč prst skrz krk JJ).
Brzičko raníčko jsem si vstala a zavítala do mojí milované koupelny, kde jsem se rozplácla, protože tam STÁLE byla voda od včera. Naneštěstí jsem se držela kliky, takže… když jsem uklouzla, zavřela dveře a ocas… skončil… přiskřípnutý (ocas přiskřípnutý a já zajíknutá). To vám byla BOLEST! Pořádně jsem se zajíkla.
"SAKRA! To se může stát… jen mně! Bolí to jako…" prsknu a nechtěně vzbudím Pavlu.
"Májo… co se ti stalo? Neupadla jsi na té kaluži vody, která je v koupelně, že ne?" zakňourala z polospánku.
"Nějaká drzá ne? Ale hubu jsem hodila… bohužel! Žel tomu, kdo tam nechal tu kaluž!" přikývnu, mnu si odřený ocas a lamentuji nad rozlitým mlékem (mým zbytečným pádem).
"Jo? A kdo hodil tlamu?" pošťuchuješ nesprávnou holku!
"A kdo nechal kaluž?" zchladím ji s ledově trpkým hlasem.
"Ale já ji neviděla… neuklouzla jsem!" opáčila s rozespalým výrazem a rozcuchanými vlasy přes tvář. "A taky… co se té 'proměny' týče… bude jen dočasná…" dodala.
"Jak to víš? A… co myslíš- dočasná?" optám se (celkem jsem se lekla… Pavla ví něco, co já ne!). To bude špatná věc…
"Moje drahá… ty jsi andělem, ne Yoko liškou. Nebo odstřelovačem… soudím podle výrazu… je to pravda. Anděl nebo odstřelovač, ale Yoko ne-e…" pokračovala Pavla. Přitom sáhla do šuplete pro kartáč a rozčesávala si vlasy.
"Opravdu? Jak to víš? Ale víc by se mi líbil odstřelovač…" uznám s nebezpečným úsměvem.
"No právě. Budeš ovládat kouzla… něco na způsob Kuramy, ale MNOHEM nebezpečnější…" OU Pavlo… nedělej mi zlomyslnosti, ale tohle je KRUTÝ!
"No… to tě bůh! Si děláš prdel, ne?!"
"Vypadám snad, že si dělám legraci?" napomenula mě s ofinou přes oko.
"Ano… to asi jo… vypadáš, že ze mě děláš dementa!" utrousím a lehce si dupnu. Nehodlám s ní vést debatu o mém já… raději půjdu… na chodbu!
Akorát udělám krok ven a slyším: "Vážení cestující, omlouvám se vám, ale již včera jsme překročili francouzské hranice. Za nedlouho dorazíme na naší konečnou stanici, kde vystoupíme a budeme rozděleni do tří autobusů. Rozdělení bude probíhat dle cedule, kterou bude mít vaše průvodčí." A co je mi do toho? "A je vám do toho hodně. Sbalte se a za necelé 4hodiny… SBOHEM!" buzeranti! Teď, abych se vrátila a balila! Pokrčím rameny, protočím oči v sloup a padat balit. Hned po ¨informaci¨ jsem se vydala na akci- BALIT.
"Pavlo! Teď hlásili něco o balení!" houknu ani nečekám na odpověď, ale ta se dostavila…
"Já to slyšela!" prohlásila se zrakem sklopeným na kufru… zabaleném!
"Aha… já myslela…" špitnu zakoukaná na Zerovi, který si opět chrní na MOJÍ posteli…
"Tak nemysli, ale jednej." opáčila moje milá Pavla, sedě si na svém zavazadle. A tak mě moje milovaná Pavla dohnala k balení.
***
"Kuwabaro! Kde jsou moje slipy?!?!?" rozkřikl se nervně Yusuke, pozorujíc Kuwabaru, jak se pere se svým báglem.
"Co já vím! Sám mám problém…. Zeptej se Hieiho!" odsekl Kuwabara nalepený na kufru.
"Mě do toho nezatahujte…. Zkuste Kuramu." Odvrátil Hiei zrak.
"Ani náhodou. Sice mám sbaleno, ale nebudu nikomu pomáhat hledat spodní prádlo!" obořil se Kurama se švihnutím kufru na postel.
"Yusuke… takovéhle věci si musíš hlídat sám," obrátil se klidně chlapec s úsměvem.
"Kuwabaro?" žádný úspěch "Hiei?" taky nic "Kuramo?! Ani ty… opravdu?" žadonil Yusuke dokola. "NE…" byla jednoznačná odpověď.
"Tak já se jdu zeptat holek! A pak půjdu na snídani…. SÁM!" rozhněvaný a ještě rudý Yusuke se řítil ze dveří a rovnou k nám. Kuwabara to pokušení nevydržel a vrhl se za Yusukem. Vrazil do něj před našima dveřma.
"Tak jdi!" postrčil ho, ale Yusuke se ani nehnul. "JDI!" zopakoval.
"Já… se bojím…" brblal. A koho…Pavly? Ta ti nic neudělá.
"A koho? Vždyť to jsou jen holky!" podpořil ho Kuwabara.
"Ale… Ma… Mája předběhla Hieiho a ještě mu vlepila facku…"
"No… tak to je důvod. Ale stále to je jen holka," stále ho držel před úpadkem do bezvědomí.
Zčista jasna se dveře rozlítly a kluky zaplácly na zeď. A jak je to možné? NO sami od sebe, ne, ale když po nich hodíte batoh… to už je možné.
"Do prdele! Pavlo, kde jsou moje šaty?!?" křiknu, až kluci nadskočili.
"A které?" zamrkala, ale dál si v klidu balila (dobalovala do batohu).
"TO JE SNAD JEDNO! Nějaké mi chybí a mně se nechce rozbalovat kufr!" obořím se, dupnu si a kopnu do postele.
"….. aha…." pokrčila lehce rameny. Nic víc? Jen… AHA? Teprve teď si kluků všimnu a vztek je v pytli.
"Ahoj… Yusuke a Kuwabaro…" řeknu sladce, v odpověď se mi dostavilo "Eh…" od obou. Ti nepotřebují odplatu… ti jsou vystrašení k smrti, ale proč??
"Chtěli jste něco, že k nám přicházíte?" otočila se k nim i Pavla.
"Yusuke něco chtěl…. Já musím jít," podrbal se Kuwabara a vycouval.
"Srabe!" otáčí se na mě Yusuke s křečovitě otravným úšklebkem, který naznačoval úsměv. Tak jo… tohle jim jako odplata bude stačit. Doufám….