Reklamy sem! Prosím.
Nevedu SB. Děkuji.

Psala jsem, Píšu a BUDU Psát...

Září 2011

Pár obrázků Kuramy <3

30. září 2011 v 10:58 | Adrin |  Yu Yu Hakusho Obrázky
Po náročném dni, který jsem strávila s tužkou v ruce... Jsem našla několik docela slušných obrázků Kuramy. Opravdu... nejeden se mi zdál překrásný.

Prosila bych, aby mě nikdo nezmlátil za 2. obrázek... neppovedly se mi rozměry a je to rozmázlé!
Když ono to bylo mališkaté! T.T

18. kapitolka

29. září 2011 v 18:17 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
Ano... po nedlouhé době, jsem zase něco napsala! Je tady 18. kapitola a já jsem jako vždy znuděná. Proto se jako obvykle nedá říct, že je to vtipné XD.
Užijte si...

18. Další Den… A: La Defense!
Ráno mě probudil divný zvuk… A chrápání Kuwabary to OPRAVDU nebylo… Posadila jsem se pořádně na sedačku a koukla na Adiiru… Klidně si spala. Kurama také.
"To se mi jenom zdálo?" špitnu tiše pro sebe a kouknu se z okna.
Stáli jsme. Že by pauza? … No… nějak ty dny zabít musíme, ale… zastavit? …
Omylem jsem drkla loktem do Adiiry a ta se probudila. Promnula si oči a zadívala se na mě.
"Hm…. Proč budíš?" zeptala se ještě malátně.
"Jejda… promiň, Adiiro, to byla nehoda…" řeknu tiše a pokrčím rameny.
"Jo… aha… no… tak… ještě dobrou…" zamumlala, otočila se na druhou stranu… no zase usnula.
"Hm… jasně." Zašvitořím. Upřímně… chtělo se mi také ještě spát. Byly teprve 4 ráno! Ale…nějak mě přepadl strach… MĚ! … Co když jsou ty zvuky někde blízko?! … Co.. co když je to démon! … Stop! Myšlení mi neprospívá.
Pak mi něco spadlo na hlavu. Podívám se vzhůru… nic. Když skloním hlavu, že jsem se podívala na své dlaně… nevím, proč zrovna dlaně… Mi do klína spadl nějaký zmuchlaný papírek.
"Co to zase…." Prsknu tlumeně a snažím se rozlouskat škrabopis… "Dnes… ve-čer… u.. La Defense…" zamrkám… Za 1. Nevím, o co go. Za 2. Co je to ten La Defense?! A za 3. Kdo to psal?! … Rozhlédnu se kolem.
Nikdo nevypadal nijak zvláštně… Vždyť spali! … S povzdechem se kouknu na Kuramu. Jasně, že spal. Neměl to v hlavě pomotané, jako já. Ale… já CHCI vědět, co je to La Defense! Asi se budu muset zeptat ráno.
Usnula jsem. Spala jsem asi 2-3 hodiny… spíš ty 3. Prostě spím, ale něco je divné. Nemohu se probudit. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to! Sakra! Slyším 2 hlasy. Rozpoznávám je…. Jeden patří Kuramovi a druhý je Adiiry.
"Hej! Májo… No ták! Vím, že mě slyšíš! … Prober se!" zněl Kuramův hlas. Byl jemný, ale ne tichý… celkem hlasitý.
Zkoušela jsem to. Prostě jsem se nemohla nijak probrat.
"Blondýno! Prober se! Dělej! Nemám na to celičký den!" ozýval se na oplátku přísný hlas Adiiry.
Oba dva hlasy se mi zdály příšerně vzdálené… Jenže… čím to?!
"Má to takhle cenu?!" zaúpěla Adiira. Chytla mě za ramena a nemilosrdně mnou zatřásla.
Ano… TO mě úspěšně probralo… Do špatné nálady? Ne… Byla jsem ráda! Do očí se mi málem nahrnuly slzy štěstí, že mě probrala!
"Co se děje?" zamrkala Adiira… zase ta milá Adiira, která miluje zvířátka…
"Já… já…" začnu tiše… "Nemohla… jsem se probudit!" zasténám.
Podívali se na mě s Kuramou jako na blázna.
"Nelžu! Já… nemohla jsem!" utrousím.
Kurama mě lehce objal. "Ale už je to dobré." Řekl tiše. Pak se opět odtáhl.
Adiira přikývla. Lehce mě bouchla do zad, abych si to tak nebrala a usmála se.
"Je… to dobré… jen…" řeknu tiše…
"Jen jsi byla v hlubokém spánku! Jasné?!" ušklíbla se Adiira.
"JO!" usmála jsem se konečně i já.
Kurama se jen pousmál.
Další dobu byl klid. Adiira s Kuramou byli, TAK laskaví a vyprávěli mi nějaká dobrodružství… Například, když se Adiira cvičila! (víc se dočtete, když si přečtete YYH povídku na http://sestrenkad.blog.cz)
Několikrát se usmáli. Jsou velice dobří kamarádi. Možná i víc! Ale… Já nic! Ode mě to nemáte!
"No… jak vždy říkám- Bylo toho dost." Zakončila Adiira.
Kurama přikývnul… no stále se usmíval.
Autobus se konečně rozjel. Už jsem asi pochopila, proč jsme zastavili. I ti řidiči se potřebovali vyspat. XD
Povzdechla jsem… A já dělala Paniku! XD Nesmysl.
"A nevíš náhodou, kam se to teď řítíme?" zeptám se tiše Kuramy…
Kurama se na mě zadíval a mrknul. "Jedeme k La Defense …" odpověděl mi.
Můj výraz byl nechápavý a prostě blbý. "Kam… jedeme…." Optám se znovu.
"Nákupní centrum…." Dodal.
To už jsem pochopila. A nadšená…. No to jsem moc nebyla.
Adiira se koukla z okna… "Támhle to je!" ukázala na nějakou krychli v dálce.
Já jsem se ušklíbla… tohle nemohlo být nákupní centrum! … A jestli jo… No… tak… UF! "To.. je ono?" zeptám se po chvíli.
"Jop! .. Krása.. nemyslíš?" zamrkala Adiira.
"Nechápu, co je na nějaké kostce tak zajímavé… To rovnou můžeš obdivovat kostku cukru… ledu…" utrousím trochu podrážděně… no k těm slovům jsem se prudce postavila,což bylo VELICE inteligentní. Dostala jsem takovou šlupu do hlavy o vlastní batoh (který jsem nějak šikovně zavěsila nad své sedadlo), až jsem si nedobrovolně sedla zpátky.
Držela jsem se za hlavu a srdceryvně jsem ignorovala Adiiřinu poznámku… a Kuramův lehce ustaraný tón.
Když jsem se konečně zmohla na nějaké slovo… tak tím slovem bylo: "Ztichněte!" prskla jsem.
"Ale…" chtěl něco Kurama. Do toho mu skočila Adiira…
"My jen…" a té jsem do řeči skočila já s tím, že mě bolí hlava a jestli nezmlknou, tak uvidí, zač je toho loket, když jsem naštvaná.
Akorát jsme dojížděli k té krychli… Byla MNOHEM větší, než když jsme se na ní podívali z dálky…
Když autobus zastavil, tak jsme se všichni vydrali ven.
Konečně jsem si mohla postěžovat Pavle… No… až v momentě, kdy odešla od Paula.
Přišla jsem k ní… "Já to nevydržím!" začla jsem s nářkem.
"O čem to tady mluvíš?" nechápala Pavla… "Co nevydržíš?" stále trochu mimo.
"Všechno! Chci pryč! Od života! Rychle! Zabij mě!" zešílela jsem… z maličkosti…
"Ty ses zbláznila!" řekla s mrknutím.
"To už asi před 12 lety… ale tohle je naléhavé!" opáčím.
"Tak mi řekni, o co jde!" protočila oči v sloup.
"Usnula jsem… nemohla jsem se pak probudit…Utěšovali mě… a Kurama mě objal…" v mém hlase byla zaslechnout lehká panika… rozrušení… nebo něco takové.
To poslední… asi Pavle došlo, proč jsem jak BLB.
"Jen že tě objal, tak z toho děláš takové drama???" zasmála se Pavla.
Já jsem pomalu, ale jistě začala nabírat karmínovou barvu.
"Bylo to jen na pár vteřin, Májo… Z toho nemusíš dělat hned bůh ví, jakou událost…" ujistila mě. Chytla mě za ruku a táhla mě do té krychle… Po cestě jsem odchytla Adiiru. Jestli musím chodit po nákupech, tak NE sama jen s Pavlou!
Adiira sebou chvilku cukala, ale když pochopila, že to bude trpět se mnou… uklidnila se.
"Jak… jak dlouho nás dokáže vláčet po obchodech?" zeptala se tiše Adiira, když už 15 minut bloudíme po obchodech.
Já na ní zamrkala. "Když budeme dost… znuděné a tvářit se… no jako teď, tak jí to za chvilku přejde…" usměji se.
Adiira přikývla. Obě jsme naladily naprosto znuděný, otrávený a prostě… kyselé ksichty.
Vyplatilo se. Akorát jsme totiž byli v jednom obchodu… Pavla nám cosi ukazovala. A když její otázka směřovala k… "Co si o tom myslíte??" … ano tomuhle…
"No jo… ujde to…" řekli jsme sborově s Adiirou.
Pavlu to výrazně s… sr… sralo! Ano.
"ÁRR!" zuřila… "Vy… Vy jste… naprosto nemožné!! Jsme ve Francii!!" křičela Pavla.
"No… My víme, ale zrovna po obchodech… no… Můžeme se jít kouknout někde jinde?" namítnu tiše… opatrně.
"Jděte! Kšá ode mě!" začala nás vystrkovat pryč.
Vyměnili jsme si s Adiirou pohled, zasmáli se a pak si šli někam dát čaj… nebo něco. Posadili jsme se někam do stínu.
Sáhla jsem po lístku s nabídkou a pobledla. Já Francouzky neumím!
"Copak?" zamrkala Adiira, když na mě pohlédla.
"Ne-nerozumím jedinému slovu…" špitnu s pomyslnou kapkou u hlavy.
"Hm… A co si dáš?" zeptala se.
"No čaj…" odpovím tiše. Já na jazyky nikdy nebyla XD.
"Le thé." Řekla hned Adiira. "Ty neumíš Francouzky?"
Jen jsem pokroutila hlavou…. Na slova jsem si přišla už tak… Dost… debilně.
"Aha… Ale proč jdeš na školu ve Francii?" zase otázka…
"Kvůli mamce." Špitnu potichu…
"Hm… Já taky. A znáš jméno té školy??" To jsme na výslechu?
Povzdechnu a začnu pátrat v mysli. "Sorbonna… Myslím…" odpovím konečně.
"Tam jdu taky!" usmála se Adiira.
"I my." Ozval se za Adiirou známý hlas. Jelikož jsem viděla, kdo tam je, tak jsem se usmála.
"Co? … Kdo?" mrkla, když si všimla mého úsměvu.
Jen jsem ledabyle pokrčila rameny.
Pootočila se a koukla, na koho jsem se, TAK usmála.
Stál za ní Kurama. Také se usmíval.
"No ahoj… Co ty tu?" pousmála se Adiira…
"Došly mi nervy s Yusukem a Kuwabarou." Ušklíbnul se Kurama.
"Co ti provedli?" zeptala jsem se. V hlase mi vyzněl takový nadšený tón, CO provedli.
"No mě přesně nic, ale rvou Hieiho do dívčích šatů a…" nestačil doříct.
Prudce jsem vstala ze židle, která se poté převrátila. Rychlím krokem jsem šla do nějakého obchodu.
"No… to jsem zvědavá, co tam vykoumá…" koukla se za mnou Adiira.
"Snad nic špatného... snad" Špitl Kurama. Zvedl židli, kterou jsem shodila a sám se na ni posadil.

Reklamy

27. září 2011 v 13:43 | Adrin
Drazí páni a Drahé dámy!

Upřímně je mi jedno, či sem píšete komenty nebo tak.
Ale reklamy nestrpím, když budou u nějakého článku!
Proto jsem se rozhodla vytvořit něco Spešl na reklamy!
Je to dosti urážlivé, jelikož někdo si třebas ANI nepřečte článek.
Proto toto prosím tolerujte.
Budu vám fakt vděčná.
...
Běda, kdo to bude porušovat.
Díky. A zatím na viděnou. ;)


Info- D.v R.

27. září 2011 v 12:32 | Adrin |  Adrinin Deník
Jo! A rovnou...
Co se D. v R. týče.
Info, které mám poskytnuté ohledně Francie.
Tak to všechno je díky Adiiře.
Kdybych něco popletla, tak to srry, ale prostě se mi někdy spletou názvy!
Takkže... Arigatō! Jsem MOCINKY vděčná!


Smůla- Aneb její poskok

27. září 2011 v 11:41 | Adrin |  Adrinin Deník
Chjo! Proč jen musím mít tak proklatej život?!
Zase se mi něco povedlo! T.T
Vsadila bych se, že nikdo nemá takou smůlu, jako já!
NIKDO!
To jsem si takhle včea šla klidně po chodníku... no šla jsem se svým strýcem na procházku.
Vyšli jsme ze Staré Boleslavi kolem 10:00hodiny... A vrátili jsme se až kolem 16:12!!!
Hned jse padla a pustila PC... ANO!
Rozbil se! Prostě dal výpověď a NEŠEL nahodit za žádnou cenu.
To bych ještě pochopila.... dobrá! Pustila jsem Notebook...
I ten... po chvilince nahodil.... no nic nenahodil... taky krachnul!
Celýzbytek dne mi padaly věci.
Ať se jednalo o nůžky... přes kuchyňské pomůcky... až po obyčejné oblečení.
No co.... (povzdech) Když se někdo narodí se smůlou... jde to s ním z kopce.... T.T
Jsem poskok smůly. Těšilo mě.


Úkoly, úkoly a úkoly T.T

25. září 2011 v 14:23 | Adrin |  Adrinin Deník
Nikdy dřív jsem si neuvědomovala, jak jsem za školu ráda. Věděli jsme přesně, co udělat.
Teď... jsme dostali e-mail.
Jasně, je na něm hora věcí, co máme udělat, ale průser je v tom, že to nechápu a JSEM MOC LÍNÁ!
Nj... ve škole se to všechno stíhá a udělá, ale jak jsem doma, tak jsem lempl jen pomyslet na práci!
Chjo... bohužel je škola zavřená a já BUDU dělat ty zatracené úlohy.
...
Proklínám ty dementy, co nám zasvinili školu těmi... toxiny?? ... nevím.
No nic, padám pryč!! XD
....
S Pánem Bohem!


Youko's Style

25. září 2011 v 7:16 | Adrin |  Yu Yu Hakusho Obrázky
AHA! Tady je!
Já věděla, že bude někde ve starých složkách!
Njn... celková úprava PC se daří!

Dobrý účes, co?
Měl to zkusit už mooc dáááávno!

xicht XD

25. září 2011 v 7:06 | Adrin |  Yu Yu Hakusho Obrázky
Ty vole! To je xicht!
S tím by se dalo vidělat miliony v obludáriu!
No ne? XD

Kurama with me! (někdo fotil tajně)

22. září 2011 v 8:48 | Adrin |  Yu Yu Hakusho Obrázky
Kdo... Kdo to vyfotil?! Myslela jsem, že Kurama zamknul! ... (rozhlíží se) Jestli chytnu toho parchanta, co nás zachytil, tak mu vlastnoručně zlámu vaz!


Tohle bylo ve třídě minulý rok. ŠKODA, že jsem nenašla tu větší verzi... T.T

17. kapitolka

21. září 2011 v 16:41 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
A teď, drazí kamarádi, zažijete ŠOK. NIKDO to po mě ještě nečetl, takže tam bude MOC, MOC pravopisných, gramatických a já nevím, jakých ještě CHYB!


17. Přestup, Noví Cestující A Pár Poznatků- No Prostě OTRAVA
Akorát se mi podařilo zapnut bágl, ozval se opět strojvedoucí se svými keci, které jsem ignorovala. Ještě poslouchat. To by mi chybělo!
"Vážení cestující. Právě jsme dorazili na místo určené k přestupu. Prosím, zkontrolujte si, zda máte všechny věci sbaleny a vystupte. Předem informace pro rodinu Windsor- vaše koně budou dáni do přepravního boxu za vaším autobusem! Ostatní, nechť se řídí předešlými pokyny. Přeji hezký pobyt a na shledanou!" rozhlásil a v posledním slově se vyžil. Ach jo.
"Májo, máš… doufám sbaleno," prohodila zlehka Pavla.
"Náhodou- ano," potvrdím a ukáži na tašky.
"Fajn. Už jsem prohlédla celé kupé. A znova by se mi do toho nechtělo… OPRAVDU!"
"Klid, vole… Pavlo! Mám sbaleno jako, že se Majdalén jmenuji!" prohlásím s malou nejistotou v hlase.
"A… jak se tedy jmenuješ?" pousmála s mrknutím.
"Ou… tak tohle se nestalo." Pohlédnu na kousek prádla, který Pavla svírala v dlani.
"No nic. S tebou toho moc nebude… Jde o to, že si po sobě nekontroluješ věci…" oznámila mi s tikem v koutcích.
"Ale k čemu mi to je!" seknu rozhořčeně… hned na to se rozrazily dveře a dovnitř vtrhl Hiei. Nejdřív jsem nevěděla… čí jsem, ale po pořádné facce mi to došlo (Au… fňuky-fňuk, ale né… já nefňukám- já vraždím :D heheh).
"Ty zákeřná mrcho!" zaútočil… "Co jsi mu udělala?!" wow… co ho chytlo?
"O čem to mluvíš??? … Komu jsem, co udělala?" tentokrát… CO??
"Co jsi tomu debilovi Kazumovi dala??" chytl mě za cop a vytáhl na nohy.
"NIC smrti dostatečného. CO dělá?" Zero se nějak divně šklebil…
"Plazí se kolem mě po zemi a nadává mi do Yusukeho nebo Yukiny!" zazoufal Hiei…
"No nic…" kladu překvapený pohled na Zera… "Co jsi mu udělal?" Zerova liščí očka se rozzářila… jako ranní rosa na okvětním lístku bílé růže.
"To si děláš legraci, ne?!" štěknu. Zero jen kývne.
"Co mu udělal?" zeptal se tiše Hiei.
"Ále… ukradl Kuramovi nějaké semínko…" postřehla jsem vyděšený pohled od Pavly… "Nebylo smrti dostačující…" uklidním ji a Hiei nasadil výraz: Já ti říkal… neber to lišče.
"Zero… tohle se NEDĚLÁ! Mohl jsi Kuwabarovi ublížit." Napomenula ho Pavla a mně vrazila menší pohlavek.
Jak se po chvilce ukázalo- Kuwabara se málo vyspal, tak to semínko víc účinkovalo… všichni jsme to přešli s mávnutím ruky a pakovali se ven z vlaku.
Venku již byl celý vlak a poslední jsem se ven hrabala já, Zero a Kuwabara, který mi podrazil nohu, tak jsem se rozplácla před jednu holku. Byla asi tak vysoká jako já… možná o píď menší… měla delší kaštanové vlasy a také hnědé oči.
"Jsi v pořádku??" zeptala a podá mi ruku.
"Jasně!" pousměji se, ale nabídnutou ruku s mrknutím odmítnu. Posléze se mi i podaří vstát… oprášila jsem se, pohledem zabodla Kuwabaru a znova se otočila na tu holku. Stála celkem překvapeně, tak jsem ji oslovila. "Já se jmenuji Majdalén, ale všichni mi říkají Mája… a ty jsi?"
"Já se jmenuji Adiira. Ráda tě poznávám." Její jméno jako blesk trefilo všechny kluky. Hned se otočili a šli k nám… první u nás byl ten debil Kuwabara, ale schoval se hned za přicházejícího Kuramu.
"Říkala jsi Adiira? … Vzpomínáš si na nás?" zeptal se taky přítomný Yusuke (no ten nesmí chybět, že?).
"NO jasně! Vy jste z Urameshi týmu, se kterým jsem byla na výcviku… a se kterými jsme chránili ty-ten artefakt!" pískla a koukla se na Kuramu. "A ty…" poukázala na něj s láskyplným pohledem.
"V-vy se znáte?? Tak a jsem z toho jelen…" povzdechnu a ve stoje se zakymácím na Kuramu, který mě chytl a raději držel za ramena.
"To nebude moc velká novina…" utrousil ironicky Hiei… Kuwabara se zpoza Yusukeho (kam se přemístil) smál.
"Ty… malej černej zmetku! Neser a padej si hrát s tou tvou sirkou!!!" prsknu bez ohledu na nebezpečí, které mi hrozilo. Zaplať Bohu, že nás přišla okřiknout naše průvodčí, že již jedeme.
Když jsem si dávala věci do toho prostoru pro zavazadla zahlédla jsem modrovlasou dívku a sní další podezřele známé osoby. Přiběhla jsem k nim a cestou jsem strhla Yusukeho sebou.
"Botan! Keiko, Yukino…Poo! Co tady děláte… a… kdo je tohle??" podivil se Yusuke hned, jak se trochu zorientoval. Zanedlouho k nám připelášil i Koenma (já na něj DOSLOVA zapomněla hehehe).
"Tohle je Paul. Botan za mnou včera přiletěla, že ucítila silnou reiki. Poslal jsem tam pár speciálu a našly tohoto chlapce… vidím, že ti to nedošlo Yusuke. Lehce řečeno- bude s vámi cvičit," vysvětlil 'zrychleně' Koenma a odporoučel si sednout za Genkai, která se mnou ztratila trpělivost… to se dalo čekat.
"Děcka! Snad jsem vám říkala, že již máte nastoupit! Čekáme POUZE na vás!" napomenula nás znova průvodkyně.
Akorát si sedám na místo a vytahuji knihu… se ke mně nahnula Pavla se slovy: "Sednu si vedle nového." Usedla hned vedle Paula (z toho něco bude… jáj!). Ani jsem nestačila říct jakoukoliv blbost, ale… co. Abych popsala náš autobus- byl divný…po straně řidiče (ČR autobusu) byla sedadla po dvou, ale po pravé byla tři místa…fakt divný. Seděla jsem uprostřed třetí řady… po té pravé straně.
"Já myslela, že nás bude málo… a on je nacpaný autobus. Kurama s Adiirou jsou ještě venku. Pavla již sedí vedle toho nováčka… Yusuke vedle Keiko, Botan je vedle Hieiho, Kuwabara se usadil vedle chudinky Yukiny s Pooem… " povzdychnu si…
***
Kurama se podíval na Adiiru svým vždy usměvavým výrazem.
"Dlouho jsme se neviděli… pomalu bych zapomněl…" řekl trochu tichým hlasem…
"Mohla bych říct to samé… kam cestujete?" opáčila zlehka Adiira.
"Na jednu školu ve Francii…. A ty?"
"Taky tak." Přikývla. "Neměli bychom nastoupit?" podívala se na nervózní průvodčí…
"Bude to lepší… jdi první… " potvrdil zkráceně Kurama… a popostrčil Adiiru dovnitř.
***
Adiira si sedla vedle mě… blíž okénku přesněji… a Kurama z druhé strany. Z myšlenek, které směřovali ke Shakespearovu dílu Romeo a Julie… mě vytrhla průvodčí… se svým informativním proslovem: "Vítejte ve Francii… dříve, než vás postupně vysadíme na vašich hotelech-školách… zavítáme na nejznámější památky tady ve Francii… zbývá nám na to 5dní… " v tu chvilku přerušila výklad a něco začala říkat řidiči.
"Co čteš?" zeptala se mě najednou Adiira… a já se trochu lekla…
"Romeo a Julie…. Od Shakespeara…" podívám se na obal knihy.
Adiira pokývala hlavou. "To znám… četla jsem to jako povinnou četbu…"
"Jo? … Je to zajímavé. Takové…" začnu…
"Kouzelné?" zaslechnu Kuramův hlas u ucha.
"Jo… To je ono! Kouzelné!" Přitakám.
Kurama i Adiira se zasmáli. Nechápala jsem.
"Co?!" zamrkám… a pohled namířím na Kuramu.
"Máš pravdu… jen nám to přišlo zábavné." Přestal se smát.
"Jak praví Kurama…." Přitakala Aiira a položila mi ruku na rameno.
Pousměji se… ne na dlouho… ne na krátko.
Pak svou ruku opět stáhla a položila ji na kolena.
Cesta pokračovala klidně…. Asi jednou… nebo dvakrát jsme zastavili u nějaké té budovy… a něco se o ní dozvěděli. Na to, že by cesta měla trvat jen pár hodin… to bylo snad nekonečné.
Pomalu jsem spala… hlava mi poklesla na Kuramovo rameno. Čistě teoreticky o tom nevím, ale prakticky… to jsem si vědoma, na čem spočívám.
Poo usnul v Yukinině náruči… Kuwabara něco Yukině tiše špitá… Ostatní jaksi pochrupávali… Dokonce Pavla a ten… Paul… byli o sebe opření.
Adiira si z posledních sil četla nějakou příručku, ale po chvilce to také založila a také usnula.
Byla to klidná noc. Jen to trochu nadskakovalo...