Reklamy sem! Prosím.
Nevedu SB. Děkuji.

Psala jsem, Píšu a BUDU Psát...

18. kapitolka

29. září 2011 v 18:17 | Adrin and Raven (pomoc) |  Drzost V Růži
Ano... po nedlouhé době, jsem zase něco napsala! Je tady 18. kapitola a já jsem jako vždy znuděná. Proto se jako obvykle nedá říct, že je to vtipné XD.
Užijte si...

18. Další Den… A: La Defense!
Ráno mě probudil divný zvuk… A chrápání Kuwabary to OPRAVDU nebylo… Posadila jsem se pořádně na sedačku a koukla na Adiiru… Klidně si spala. Kurama také.
"To se mi jenom zdálo?" špitnu tiše pro sebe a kouknu se z okna.
Stáli jsme. Že by pauza? … No… nějak ty dny zabít musíme, ale… zastavit? …
Omylem jsem drkla loktem do Adiiry a ta se probudila. Promnula si oči a zadívala se na mě.
"Hm…. Proč budíš?" zeptala se ještě malátně.
"Jejda… promiň, Adiiro, to byla nehoda…" řeknu tiše a pokrčím rameny.
"Jo… aha… no… tak… ještě dobrou…" zamumlala, otočila se na druhou stranu… no zase usnula.
"Hm… jasně." Zašvitořím. Upřímně… chtělo se mi také ještě spát. Byly teprve 4 ráno! Ale…nějak mě přepadl strach… MĚ! … Co když jsou ty zvuky někde blízko?! … Co.. co když je to démon! … Stop! Myšlení mi neprospívá.
Pak mi něco spadlo na hlavu. Podívám se vzhůru… nic. Když skloním hlavu, že jsem se podívala na své dlaně… nevím, proč zrovna dlaně… Mi do klína spadl nějaký zmuchlaný papírek.
"Co to zase…." Prsknu tlumeně a snažím se rozlouskat škrabopis… "Dnes… ve-čer… u.. La Defense…" zamrkám… Za 1. Nevím, o co go. Za 2. Co je to ten La Defense?! A za 3. Kdo to psal?! … Rozhlédnu se kolem.
Nikdo nevypadal nijak zvláštně… Vždyť spali! … S povzdechem se kouknu na Kuramu. Jasně, že spal. Neměl to v hlavě pomotané, jako já. Ale… já CHCI vědět, co je to La Defense! Asi se budu muset zeptat ráno.
Usnula jsem. Spala jsem asi 2-3 hodiny… spíš ty 3. Prostě spím, ale něco je divné. Nemohu se probudit. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to! Sakra! Slyším 2 hlasy. Rozpoznávám je…. Jeden patří Kuramovi a druhý je Adiiry.
"Hej! Májo… No ták! Vím, že mě slyšíš! … Prober se!" zněl Kuramův hlas. Byl jemný, ale ne tichý… celkem hlasitý.
Zkoušela jsem to. Prostě jsem se nemohla nijak probrat.
"Blondýno! Prober se! Dělej! Nemám na to celičký den!" ozýval se na oplátku přísný hlas Adiiry.
Oba dva hlasy se mi zdály příšerně vzdálené… Jenže… čím to?!
"Má to takhle cenu?!" zaúpěla Adiira. Chytla mě za ramena a nemilosrdně mnou zatřásla.
Ano… TO mě úspěšně probralo… Do špatné nálady? Ne… Byla jsem ráda! Do očí se mi málem nahrnuly slzy štěstí, že mě probrala!
"Co se děje?" zamrkala Adiira… zase ta milá Adiira, která miluje zvířátka…
"Já… já…" začnu tiše… "Nemohla… jsem se probudit!" zasténám.
Podívali se na mě s Kuramou jako na blázna.
"Nelžu! Já… nemohla jsem!" utrousím.
Kurama mě lehce objal. "Ale už je to dobré." Řekl tiše. Pak se opět odtáhl.
Adiira přikývla. Lehce mě bouchla do zad, abych si to tak nebrala a usmála se.
"Je… to dobré… jen…" řeknu tiše…
"Jen jsi byla v hlubokém spánku! Jasné?!" ušklíbla se Adiira.
"JO!" usmála jsem se konečně i já.
Kurama se jen pousmál.
Další dobu byl klid. Adiira s Kuramou byli, TAK laskaví a vyprávěli mi nějaká dobrodružství… Například, když se Adiira cvičila! (víc se dočtete, když si přečtete YYH povídku na http://sestrenkad.blog.cz)
Několikrát se usmáli. Jsou velice dobří kamarádi. Možná i víc! Ale… Já nic! Ode mě to nemáte!
"No… jak vždy říkám- Bylo toho dost." Zakončila Adiira.
Kurama přikývnul… no stále se usmíval.
Autobus se konečně rozjel. Už jsem asi pochopila, proč jsme zastavili. I ti řidiči se potřebovali vyspat. XD
Povzdechla jsem… A já dělala Paniku! XD Nesmysl.
"A nevíš náhodou, kam se to teď řítíme?" zeptám se tiše Kuramy…
Kurama se na mě zadíval a mrknul. "Jedeme k La Defense …" odpověděl mi.
Můj výraz byl nechápavý a prostě blbý. "Kam… jedeme…." Optám se znovu.
"Nákupní centrum…." Dodal.
To už jsem pochopila. A nadšená…. No to jsem moc nebyla.
Adiira se koukla z okna… "Támhle to je!" ukázala na nějakou krychli v dálce.
Já jsem se ušklíbla… tohle nemohlo být nákupní centrum! … A jestli jo… No… tak… UF! "To.. je ono?" zeptám se po chvíli.
"Jop! .. Krása.. nemyslíš?" zamrkala Adiira.
"Nechápu, co je na nějaké kostce tak zajímavé… To rovnou můžeš obdivovat kostku cukru… ledu…" utrousím trochu podrážděně… no k těm slovům jsem se prudce postavila,což bylo VELICE inteligentní. Dostala jsem takovou šlupu do hlavy o vlastní batoh (který jsem nějak šikovně zavěsila nad své sedadlo), až jsem si nedobrovolně sedla zpátky.
Držela jsem se za hlavu a srdceryvně jsem ignorovala Adiiřinu poznámku… a Kuramův lehce ustaraný tón.
Když jsem se konečně zmohla na nějaké slovo… tak tím slovem bylo: "Ztichněte!" prskla jsem.
"Ale…" chtěl něco Kurama. Do toho mu skočila Adiira…
"My jen…" a té jsem do řeči skočila já s tím, že mě bolí hlava a jestli nezmlknou, tak uvidí, zač je toho loket, když jsem naštvaná.
Akorát jsme dojížděli k té krychli… Byla MNOHEM větší, než když jsme se na ní podívali z dálky…
Když autobus zastavil, tak jsme se všichni vydrali ven.
Konečně jsem si mohla postěžovat Pavle… No… až v momentě, kdy odešla od Paula.
Přišla jsem k ní… "Já to nevydržím!" začla jsem s nářkem.
"O čem to tady mluvíš?" nechápala Pavla… "Co nevydržíš?" stále trochu mimo.
"Všechno! Chci pryč! Od života! Rychle! Zabij mě!" zešílela jsem… z maličkosti…
"Ty ses zbláznila!" řekla s mrknutím.
"To už asi před 12 lety… ale tohle je naléhavé!" opáčím.
"Tak mi řekni, o co jde!" protočila oči v sloup.
"Usnula jsem… nemohla jsem se pak probudit…Utěšovali mě… a Kurama mě objal…" v mém hlase byla zaslechnout lehká panika… rozrušení… nebo něco takové.
To poslední… asi Pavle došlo, proč jsem jak BLB.
"Jen že tě objal, tak z toho děláš takové drama???" zasmála se Pavla.
Já jsem pomalu, ale jistě začala nabírat karmínovou barvu.
"Bylo to jen na pár vteřin, Májo… Z toho nemusíš dělat hned bůh ví, jakou událost…" ujistila mě. Chytla mě za ruku a táhla mě do té krychle… Po cestě jsem odchytla Adiiru. Jestli musím chodit po nákupech, tak NE sama jen s Pavlou!
Adiira sebou chvilku cukala, ale když pochopila, že to bude trpět se mnou… uklidnila se.
"Jak… jak dlouho nás dokáže vláčet po obchodech?" zeptala se tiše Adiira, když už 15 minut bloudíme po obchodech.
Já na ní zamrkala. "Když budeme dost… znuděné a tvářit se… no jako teď, tak jí to za chvilku přejde…" usměji se.
Adiira přikývla. Obě jsme naladily naprosto znuděný, otrávený a prostě… kyselé ksichty.
Vyplatilo se. Akorát jsme totiž byli v jednom obchodu… Pavla nám cosi ukazovala. A když její otázka směřovala k… "Co si o tom myslíte??" … ano tomuhle…
"No jo… ujde to…" řekli jsme sborově s Adiirou.
Pavlu to výrazně s… sr… sralo! Ano.
"ÁRR!" zuřila… "Vy… Vy jste… naprosto nemožné!! Jsme ve Francii!!" křičela Pavla.
"No… My víme, ale zrovna po obchodech… no… Můžeme se jít kouknout někde jinde?" namítnu tiše… opatrně.
"Jděte! Kšá ode mě!" začala nás vystrkovat pryč.
Vyměnili jsme si s Adiirou pohled, zasmáli se a pak si šli někam dát čaj… nebo něco. Posadili jsme se někam do stínu.
Sáhla jsem po lístku s nabídkou a pobledla. Já Francouzky neumím!
"Copak?" zamrkala Adiira, když na mě pohlédla.
"Ne-nerozumím jedinému slovu…" špitnu s pomyslnou kapkou u hlavy.
"Hm… A co si dáš?" zeptala se.
"No čaj…" odpovím tiše. Já na jazyky nikdy nebyla XD.
"Le thé." Řekla hned Adiira. "Ty neumíš Francouzky?"
Jen jsem pokroutila hlavou…. Na slova jsem si přišla už tak… Dost… debilně.
"Aha… Ale proč jdeš na školu ve Francii?" zase otázka…
"Kvůli mamce." Špitnu potichu…
"Hm… Já taky. A znáš jméno té školy??" To jsme na výslechu?
Povzdechnu a začnu pátrat v mysli. "Sorbonna… Myslím…" odpovím konečně.
"Tam jdu taky!" usmála se Adiira.
"I my." Ozval se za Adiirou známý hlas. Jelikož jsem viděla, kdo tam je, tak jsem se usmála.
"Co? … Kdo?" mrkla, když si všimla mého úsměvu.
Jen jsem ledabyle pokrčila rameny.
Pootočila se a koukla, na koho jsem se, TAK usmála.
Stál za ní Kurama. Také se usmíval.
"No ahoj… Co ty tu?" pousmála se Adiira…
"Došly mi nervy s Yusukem a Kuwabarou." Ušklíbnul se Kurama.
"Co ti provedli?" zeptala jsem se. V hlase mi vyzněl takový nadšený tón, CO provedli.
"No mě přesně nic, ale rvou Hieiho do dívčích šatů a…" nestačil doříct.
Prudce jsem vstala ze židle, která se poté převrátila. Rychlím krokem jsem šla do nějakého obchodu.
"No… to jsem zvědavá, co tam vykoumá…" koukla se za mnou Adiira.
"Snad nic špatného... snad" Špitl Kurama. Zvedl židli, kterou jsem shodila a sám se na ni posadil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama