Reklamy sem! Prosím.
Nevedu SB. Děkuji.

Psala jsem, Píšu a BUDU Psát...

04. Pozdě - Diary the Real Story of Them

8. června 2013 v 8:04 | Adrin |  Diary the Real Story of Them
Takže, jak jsem psala - Napsala jsem další díl Diáře....... uhuh...todle je tak uchcíplej díl... je můj! xD Doslova na mě sedí xDDD.... Teda skoro! Já nejsem v posledním ročníku a ani nemám 3... xDDDD Hehe~ so, hope You like it ;)

Vzpomínáš? Či si jen matně pamatuješ na tu dobu? Proběhla ti hlavou někdy otázka, jak je to s tebou doopravdy? Nebo se jen unášíš přítomností? Asi tě nic nebolí, dokud si neuvědomíš, jak moc zahálíš!

"Hla-vu vzhů-ru!" zpívala si mladá dívka při cestě do školy. "Dá-me to! Zvlád-nem to!" pokračovala v hbitém kroku. Nepolevila ani na přechodu. Bez rozhlédnutí si razila svou cestou. Na přechodu na ni stačilo zatroubit přinejmenším jedno auto. Jenomže jí to bylo i tak jedno. Už za pár kroků, a o ulici níž, měla na dohled budovu své školy. Přesněji řečeno Základní školy. Už-už se blížil konec, kdy ona, jakožto v nejvyšším ročníku, bude vystupovat. Uběhlo to ták rychle. Nyní ji čekají pouze závěrečné práce, které jí nikdy nebyly sympatické. Vždy se jí při nich podařilo přivodit nespočetné množství chyb.

"Dobré ráno~" pozdravila dívčina slušně. V odpověď se jí dostaly jen pohledy dětí, jež byly ve vestibulu školy. "No tak asi nic..." zasmála se pro sebe a přešla k partě spolužáků. Dotkla se na rameni jednoho z nich, aby upoutala jeho pozornost.
"Ju-chan~" usmál se středně vysoký chlapec s plavými vlasy a karamelovýma očima. "Jdeš dnes nějak brzo..." poškádlil ji s úsměvem. Oplatila mu úsměv. "Ju" byla zkratka jejího jména - Julietta.
"O moc ne," usoudila při pohledu na plastové hodiny vysící na zdi. "Jen o 10minut..." pokrčila vědomě rameny. Zkousla si dolní ret.
"Pro tebe je i deset minut dost, co?" rozesmála se Kayla. Dívčina o ročník níž, jak byla Julietta. Měla ryšavé vlasy sčesané do dvou přiměřeně stejných copů. Julietta jí přikývla v souhlas. "Ale na otázku, jestli máš domácák, se ptát asi nemusíme, či?" doplnila pilně Kayla. Opatrně si prohrábla ofinu.
"Nejsem si jistá, že tak bezcenné..." zachvěla se pod náporem pohledů Julietta. "Spíš se obávám těch písemek..." zasmála se směle. "Stejně už bude čtyřicet..." zasněně se podívala na hodinové ručičky, jež se svým zvyklým tempem pohybovaly po ose. Všichni kolem se zasmáli nad jejím pohledem. Všichni - poznámka o čtyřech chlapcích a Kayle.
"Ále~" zasmál se další z chlapců. Tentokrát čistě černovlasý modro-očka, který Juliette dosahoval k bradě. Možná byl nejmenší, ale v hlavě toho měl takzvaně nejvíce. Byl znám už jen pro to, že byl tak trochu 'šprt' - s čímž ho dost dětí otravovalo. Obzvlášť, co se úkolů týče. "Řekni mi, respektive NÁM, odkdy se někdo jako TY zajímá o to, jaké bude mít známky?" dloubl si Černovlásek. Julietta se zarděla s okamžitou myšlenkou nad dobrou výmluvou.
"To je přece jasné," ukázala vědecké gesto rukou. Naštěstí pro ni v tu chvíli začala vrátná otvírat doposud zavřené prosklené dveře. Studenti se jako stádo volů začalo hnát kupředu, aby se dostali do tříd. I parta, ve které Juliette byla, se dala do pochodu směrem do třídy. Nějak nedbali na to, aby měli řádnou přezuv. Po cestě se Kayla s letmým objetím rozloučila s Juliette a šla po své vlastní cestě do třídy.

Po nešikovném vpadnutí do třídy si Juliette odhodila tašku na zadní lavici zcela u okna. Opřela se o parapet, což bylo tabu, a zadumaně se podívala z okna. Za výhled se jí považovala stará kovová houpačka a několik vzrostlých dubů. Povzdechla.
"Pořád jsi nám nedořekla~" utrousil do trapného ticha plavovlásek.
"No~ Já jen nechci propadnout, víš, Artie?" pousmála se. Blond patka jí nešikovně spadala do očí a Juliette si ji opět napravila, jako kdyby se ani nic nestalo.
"Huh... s tebou je to těžký..." povzdechl Arthur. Z tašky jí bez zeptání vytáhl Žákovskou. Hned ji začal prolistovávat. "Myslíš si, že se někam pořádně dostaneš, s tímhle?" pokroutil nesmyslně hlavou. "Stejně ti vychází i trojka z Dějepisu..." poťukal nehtem na čtvrtletní hodnocení na konci Žákovské. "A stejně dalších pár předmětů..."
"Hele! Co mi šmátráš ve věcech, ty Kreveto?!" obořila se okamžitě. "A k tomu, ty písemky mají velkou váhu, na ty dvojky to v poho vytáhnu! Ty taky nemáš co říkat!" ohradila se argumenty. Postoj se jí z "opření" změnil na "ruce v bok".
"No jasné... ale nevychází mi žádná trojka~" zachechtal se Arthur škodolibě.
"Jak jsem řekla." obrátila se Juliette. S úsměvem vzhlédla od Arthura ke dveřím, ve kterých se akorát zjevovaly známé obličeje spolužaček. To že známé, nikdy nemusí znamenat i milované. Všechny se k sobě lýsaly jedna vedle druhé. Jejich růžově a modře nalakované nehty způsobovaly Juliettinu nevolnost. Obrátila se na Arthura s upřeným pohledem do jeho karamelových očí. "Kam se poděl Toby?" zeptala se ve snaze nemyslet na akorát-příchozí-partu. "Myslela jsem, že přišel s námi!" zamumlala Juliette kupodivu bez sprosté poznámky. Arthur zavrtěl hlavou ze strany na stanu.
A jemu chvilku trvalo, než ze sebe vysoukal řádnou odpověď, jež nestála za zeptání. "Stojí před katedrou... u své lavice," zajásal Arthur předstíraným údivem. Taky líně ukázal směr. Juliette přikývla. Opět měla pocit, že jí tváře rudnou a cítila horko. To ho musela zase přehlédnout? Povzdechla. Pokroucením hlavy ze strany na stranu si dodala kapku pozbytého sebevědomí.
"Já to tu nesnáším, prostě ne..." zamumlala si poloviční zoufalostí.
"A přesně to slyšíme denno denně, Ju~" zažertoval Arthur. "Když už píšeme ty testy... Kolik si typneš, že nás bude?" změnil téma. Bavit se s Juliette na "Baví a Nebaví" se mu vskutku nechtělo.
"Tss~ co já vím... o ty paka tady se nestarám..." nakousla souvětí, ale Arthur ji předstihl s jeho medovým hlasem.
"...Řekla a už se ohlíží na příchozí kluky..." dořekl. Oba, jak Arthur i Juliette se začali smát. Asi by se smáli i déle, jenže jim idylickou chvilku přerušilo přípravné zvonění. Ve třídě už se nahromadil takový menší dav. Nebo spíš několik menších davů. Arthur a Juliette byli jedním z nich. Další tvořila zmiňovaná skupinka dívek a k neposlední řadě i parta kluků bavících se zřejmě o PC hrách.

Hodina začala a do třídy se nahrnuli poslední opožděnci. Mezi nimi nechyběla ani Belle. Nejhezčí holka u Juliette na škole. Zároveň i nejvíc problémová a Ju se s ní i přesto bavila. Belle vletěla do třídy bez sebemenšího rozhořčení. Přešla ke svému místu vedle Juliette a usadila se.
"Tak co?" zeptala se. "Ještě nic?" v hlase jí vyzněla lítost z 'brzkého příchodu'.
"Ne, nic. Šel pro papíry." broukla Juliette tiše s podepřenou hlavou o ruku. "Mám z tého dějáku ztrach~" ušpitla ke konci.
"Ježiši... Kašli na to. Vždy ti to bylo jedno." prohodila Belle. Málem by si vyložila nohy na lavici, kdyby učitel v tom okamžiku nevešel.
"Takže. Dobré ráno~" pozdravil svěžím tónem tmavovlasý učitel s úzkými brýlemi na nose. Dost mu slušely. "Jak jistě víte," nabral hned ze začátku dech. Mluvil pomalým, plynulým hlasem. "Dnes, tuto hodinu se píše závěrečná písmná práce z Dějepisu..." odkašlal si, aby mohl s přesností zadat úkony. Už při zadávání procházel třídou. Každému, z nás 23, položil na stůl bílý nelinkovaný papír. Pak udělal ještě jedno kolo, aby rozdal jednotlivá témata. Juliette dostala svoje nejoblíbenější téma. Boj za Nezávislost v USA v letech 1775 až 1783, kdy proti sobě stálo Třináct kolonií v počínající Americe a Velká Británie. Díky bohu, o tomto se mohla rozepsat. V duchu si začala říkat, že by tento den, plný hrůzostrašně vyhlížejících písemek, nemusel být až tak moc hrozivý. Své práce odevzdávali deset minut před zvoněním. Juliette byla výjimečně mezi prvními společně s Belle.
"To bylo skvělý~" ulevila si Juliette a sepla ruce ve znamení vděku. Belle se zašklebila.
"Já nenapsala ani čárku, zatracená Francouzská revoluce!" vyjekla Belle. Přitom praštila zaťatou pěstí do lavice. "Jestli to takhle půjde celý den je to v háji!" Juliette jí raději neodpověděla. Spíš by jen kamarádku pobouřila. Nyní bylo stejně nejhlavnější připravit se na následující hodiny. Ve jménu Fyziky, Matematiky a Chemie.
I při dalších hodinách, na které se Juliettina třída chystala, se psalo. A nejvíce ji překvapilo, jak snadné jí to přišlo. Že by to bylo tím učením? Nebo… možná něčím o kapku jinačím? Možná jen tou snahou? - Podobně zněly i další otázky, které se Juliette proháněly hlavou. Přemýšlela o nich až o posledních dvou hodinách Přírodopisu a Hudebky. Pokaždé jen zadumaně seděla, přemýšlela.
"Tak co, mistrině?" zeptal se Arthur, o přestávce před poslední hodinou, když prsty levice poťukal dívce na blond hlavu. Necukla sebou, jak plánoval, ale podívala se na něj.
"Myslím, že jsem cajk," potvrdila Juliette.
"Ahah~" pousmál se Arthur s pohledem zabořeným do jejích sytě modrých očí. "Já jsem spíš myslel ty písemky, víš?" opravil ji.
"Jo ták…" vzdechla Juliette. Smutně se opřela lokty o desku lavice a bradu si podepřela dlaněmi. "Lituju toho~" povzdechla si, jako by měla vypustit duši.
"Ty jsi ale…" pokroutil Arthur hlavou. "Lituješ, že si šla dnes do školy?" pokusil se uhodnout kamarádčinu příčinu k smutku. Juliette by se i byla zasmála, jenže se jí nechtělo.
"Ne, že jsem se neučila už dřív," pokývala hlavou ze strany na stranu. Pohled jí zabrousil o několik lavic dopředu, kde se Toby vychloubal svou dokonalou chytrostí, ukazujíc přitom na zápisky, které si stačil dělat. "Je to dost smutné, když vidím, jak ty testy byly primitivní a já jsem se přitom celou dobu šňořila někde a kašlala na tu školu… mohla jsem mít snad i samé… když se na to tak nějak koukám."
"No jo, to se stává," ohlédl se i plavovlásek ke geniálnímu kamarádovi. "Ale přesně proto tě mám rád," uznal s úsměvem do neznáma.
"Rád?" zaznělo zmatění.
"Jo, že si věci uvědomíš, a ne jako někdo…" sehnul se níž, aby ukázal dívce spolužáky, kteří mu proletěli hlavou. "Už jen jedna hodina, pak půjdeme domů, promluvíme si pak a mnohem líp," prohodil Arthur jako rozlučku, než se vydal ke svému místu. Poslední hodina, jež nastala byla dost klidně zasazená. Letmé drzosti od žáků byly hned zatrženy učitelovým hrubým hlasem. Výjimečně nikdo nedostal poznámku. Taky: Kdo by chtěl, po dni plném písemek. Spíš se každému chtělo domů, aby se mohl mudrcovat nad písemkami.
To samé udělala i Juliette doma. Usadila se ke stolku, kde si obvykle malovala. Založila ruce na stole, bradu položila na ně. Chvíli se ustavičně snažila přemýšlet o chybách a nesmyslech, které napsala. Ale po necelých dvaceti minutách to vzdala a usnula. Probudila se až další den za svitu jedovatého sluníčka přímo do jejích očí. Posadila se vzpřímeně, uraženě se ohlédla k oknu, odkud sluníčko pražilo. Odfrkla si. Začala rukama šmátrat po stole dokud nenalezla telefon, aby se ujistila o čase. Displej se rozsvítil a odhalil digitální číslice o času 7:00. Zamrkala a ještě jednou čas zkontrolovala. Když se ani podruhé nespletla v přečtení, doslova si oddechla. Postavila se z křesla, kde prospala noc. Líným krokem se dala do hlavní přípravy pro odchod z domu. A při štěstí jí to i vyšlo.

I dnes se jí do školy podařilo dojít včas. I dnes se do budovy školy dopravila dřív. A i dnes se s Arthurem zasmála hned z rána. Ránu dostala až při zjištění jejích známek. Ze všeho, ale doslova všeho, dostala 1. Přesně tak, jak si plánovala. Jenže k jejímu neštěstí jí ani tyto dokonalosti nepomohly zachránit její známky. Ačkoliv vynaložila snahu, ačkoliv by si přála sebevíc… už jí nic nepomohlo. Snaha na poslední chvíli jí byla k ničemu a tak si i zničila budoucnost. Jen proto, že se vykašlala na známky přes rok.



____
No řekněte~ Nepíšu já hrozně? x3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | 8. června 2013 v 21:16 | Reagovat

Oh tak to bylo fakt bombastický adrin *-*

2 Aiko Aiko | 30. června 2013 v 2:32 | Reagovat

Úžasný.... Proste sugoi jako vždy! :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama